Vztahy

Nepolíbená a s depkou

Ahoj všechny zamilované,
 
mám pro Vás příběh o seznámení s mým manželem. Je mi 25 let, ale bohužel vypadám, jako kdyby mi bylo 15. A to byl taky vždycky můj problém. Snad mi ani nevadily moje velké zdravotní problémy, i když mě taky dost trápily, ale to, že vypadám tehdy ve svých skoro 21 na 15, to mě vždycky dokázalo pěkně nadzvednout.

Do té doby nepolíbená a bez přítele, bez kamarádů, čerstvě po maturitě na škole, která mě nebavila, no to je prostě na jednu velkou celoroční depku. Jednou jsem takhle seděla doma a přemýšlela, co dál, a najednou mě napadlo poslat jen tak z legrace do seznamky inzerát. Tak jsem to zkusila a ono to vyšlo. Ani jsem to nečekala a během pár dnů mi na mobil přišlo spousta vzkazů. Jenže háček byl v tom, že jsem do toho inzerátu trochu lhala. Psala jsem tam, že jsem zelenooká sexy sekretářka, ale že měřím jen 155 cm, vypadám nenalíčená na 12 let a ještě k tomu mám zdravotní problémy, to nikdo z těch „odvážných" nevěděl. No, ale byla jsem zvědavá, jak budou ti kluci reagovat, až mě spatří v celé mé maličkosti. :-) Tak jsem na pár kontaktů odpověděla a s některými z nich jsem se sešla.

Protože jsem v té době bydlela u mé babičky, tak jsem na rande chodila na zapřenou. Hlídala mě jako oko v hlavě, protože mě v mých 20 letech měla pořád za malinkou holčičku, protože jsem tak vlastně vypadala. V té době bylo jaro, tak jsem jí vždycky napovídala, že jdu ven fotit. To mě hodně bavilo. Jenže jsem se na to focení docela nastrojila, což ovšem babi nepostřehla. Takže jsem proklouzla, ale kufr s foto potřebami jsem si musela jako alibi vzít s sebou. No, každé takové rande ztroskotalo, protože asi chlapci byli zklamaní, když viděli, že jsem úplně jiná, než jsem psala v tom inzerátu. To mě upřímně řečeno dost otrávilo, tak jsem se rozhodla, že s tím skončím a budu dál žít jako stará panna a budu dál poslouchat chytré a vytahovačné řeči mé mladší a krásnější sestřenky, jak šla s tímhle, pak s tímhle... fakt mě to dost otravovalo. Záviděla jsem jí, že je to dlouhonohá blondýna a že se na ní kluci lepí a o mě nikdo ani prstem nezavadí, protože se asi bojí, že jsem ještě pod zákonem.

Ale stejně mi to nedalo a za pár týdnů jsem si podala další inzerát, vlastně skoro ten samý, jen jsem v něm uvedla, že mám zdravotní problémy. Na ten už se lapilo víc kluků, asi ze zvědavosti. S některými jsem se sešla a jsme dodnes dobří kamarádi, jsem tomu ráda. Ale jeden byl přece jen výjimečný. Tedy v té době jsem to tak nepociťovala. Jmenoval se Pavel a pracoval ve stejném městě jako já, dokonce sídla našich firem byla kousek od sebe. Ale to já v tu dobu netušila. Můj zaměstnavatel mě posílal stále s nějakým vyřizováním za kamarádkou do vedlejší firmy.

Párkrát jsem tam narazila na sympatického mladíka, který mi ochotně otevřel dveře a já si mohla vyřídit s jeho kolegyní, co bylo nutné. Jednou tam ovšem Pavlova kolegyně nebyla. Pavel mi otevřel a se slovy, že tu kolegyně není, ale můžu na ni počkat, mě pustil dál. Stála jsem jak vyplašené kuře poblíž jeho pracovního stolu a dívala se ven, jestli už náhodou ta paní nejde, abych tu nemusela stát tak dlouho a on mě nemusel sjíždět pohledem. Bylo mi trapně, byla jsem červená snad všude. Když jsem všechno vyřídila, odporoučela jsem se a už jsem toho Pavla neviděla. Za pár dní jsem ho potkala ve městě, pozdravili jsme se, a to byla celá naše konverzace.

Bylo to zvláštní, ale vlastně se mi zpočátku moc nelíbil. Myslela jsem si, že potkám nějakého svalovce. Jenže jsem se vždycky přesvědčila o tom, že svalovec má svaly snad i na mozku. A když je ještě k tomu blonďák, tak to už je vážně vražedná kombinace. Jednou mi přišla opět odpověď na můj inzerát. Nějak jsem měla nutkání ho poznat. Začali jsme si psát, dokonce mi volal do práce. Když mi došlo, že to je „ten kluk od vedle", zatrnulo ve mně. Ale pak jsem si s ním dala rande. Byli jsme na obědě a oťukávali se navzájem.
viola

Přistihl nás tam můj šéf, ale slušně pozdravil, šibalsky se na mě usmál a vůbec mu nevadilo, že jsem na obědě hodinu a půl a mám nárok jen na půl hodiny. Toleroval mi mou zamilovanost, i když jsem v té době nemyslela v práci na nic jiného, dělala jeden kopanec za druhým, ale byla jsem v tom až po uši. Když mi dal první pusu, myslela jsem, že se zblázním. Bylo to něco tak neskutečného a hlavně to bylo jiné než s ostatními kluky. U nich jsem vždycky přebrala iniciativu já, kdežto s Pavlem to bylo jako smršť všeho krásného, všechno bylo tak rychlé, spontánní a krásné.

Od první chvíle, kdy mě políbil, chytil mě za ruku a doprovodil mě k autobusu až po ten moment, kdy mi vyznal lásku. Bylo to v době, kdy jsme se znali sotva 4 dny a já měla odjet na 14 dní na rodinnou dovolenou. Balila jsem se, a v tom mi zapípala SMS. Stálo tam: „Chci ti říct něco moc důležitého a nechce se mi čekat 14 dní. Miluji tě!" Všechno se se mnou zatočilo a honem jsem to s brekem šla ukázat svojí mamce, která byla pro mě tou nejlepší kamarádkou. Pobrečely jsme si spolu a obě jsme věděly, že tenhle kluk je ten pravý. Na té rodinné dovolené jsem se od mobilu nehnula, pořád jsme si psali, propsala jsem všechen kredit, až mi museli poslat kamarádi další. O tom náš spořivý otec samozřejmě nevěděl, zabilo by ho to. :-) Po návratu z dovolené a na našem druhém rande na hradě v našem městě mi řekl, že se na tomhle hradě budu vdávat. Nevěřila jsem mu to a smála se tomu. Ale on si byl jistý.

Měsíc po našem seznámení měl Pavel bouračku. Měli jsme jet na výlet, ale cestou ke mně skončil v prudké zatáčce. Měl obrovské štěstí, že přežil. To nás ještě víc stmelilo a od té události jsem věděla, že ho už nikdy neopustím a že je to můj princ, na kterého jsem čekala. Prožili jsme spolu 2 roky plné těch nejromantičtějších zážitků. Pečoval o mě s tou největší něhou a láskou a neopustil mě, ani když mi lékaři sdělili, že nemůžu mít děti.

Pro mě jako pro ženskou to byl bolestný okamžik, i když jsem věděla, že v mém stavu to není dost možné, ale přesto jsem doufala, že to třeba jednou půjde. Ale Pavel to nesl opravdu statečně. Nikdy mi nic nevyčítal a miloval mě se všemi zdravotními problémy. A když jsem na tom byla psychicky a fyzicky po té operaci nejhůř, požádal mě o ruku. Přijel domů z práce a schovával se v naší ložnici. Nemohla jsem se ho dočkat, tak jsem šla za ním. Byla jsem na tom tehdy opravdu moc špatně, ze zad mi trčely dvě hadičky, které mi neumožňovaly moc pohybu, natož abychom spolu něco podnikli. Vyšplhala jsem tedy za ním po schodech a načapala ho, jak něco malého schovává pod postelí. Když jsem se ho zeptala, co dělá, kleknul si a vzal mě za ruku. Já odvětila: „Co blbneš?" (velmi romantické, že:-)) Ale on se nenechal znervóznit a velmi rozhodně a odhodlaně řekl: „Miláčku, vezmeš si mě?" V té chvíli a v té situaci, v jaké jsme byli, to bylo, aspoň pro mě, to nejromantičtější vyznání lásky. Vždycky jsem si myslela, že to proběhne v restauraci, růže, svíčky atd., ale tohle mě opravdu dostalo.

Věděla jsem, že to se mnou myslí opravdu vážně a že mě ani teď neopustí. Samou radostí jsem se rozplakala a nevěděla, co říct. Objala jsem ho, div jsem ho samou radostí neuškrtila. :-) Samozřejmě, že jsem řekla „ano". Cítila jsem, že je to chlap do nepohody a že s ním budu vždycky v bezpečí. Prodělala jsem zanedlouho na to druhou operaci, krátce po ní jsme se vzali na „našem hradě". Ze svatby jsme měli oba nervy, já už měsíc před tím. Obřad jsme doslova protrpěli, taky ty fotky podle toho vypadají. Byli jsme strašně nervózní a zároveň zamilovaní a dojatí. Jsme spolu celkem 4 roky a máme se čím dál tím víc rádi. Teď nás ještě čeká jedna těžká životní zkouška - podstoupím transplantaci ledviny a s největší pravděpodobností bude dárcem právě můj princ. Tak nám držte palce, ať to všechno zvládneme a jsme spolu hodně dlouho šťastni.
Lucka

   
05.02.2007 - Láska a vztahy - autor: Čtenářský příběh

Komentáře:

  1. avatar
    [18] Míka [*]

    Krásné, Lucko! Ačkoliv Vám štěstí zpočátku moc nepřálo, vidím, že teď jste jedna z těch nejšťastnějších... Přeji vám oběma jen to nejlepší, nejvíc zdravíčka, ale taky štěstíška, lásky a radosti;)

    superkarma: 0 25.03.2007, 18:31:32
  2. avatar
    [17] Míka [*]

    Krásné, Lucko! Ačkoliv Vám štěstí zpočátku moc nepřálo, vidím, že teď jste jedna z těch nejšťastnějších... Přeji vám oběma jen to nejlepší, nejvíc zdravíčka, ale taky štěstíška, lásky a radosti;)

    superkarma: 0 25.03.2007, 17:27:32
  3. avatar
    [16] edith1975 [*]

    hodně štěstí a zdraví

    superkarma: 0 12.02.2007, 22:03:47
  4. avatar
    [15] Minda [*]

    Lucko, hodně štěstí

    superkarma: 0 11.02.2007, 18:37:03
  5. avatar
    [13] miruša [*]

    hodně štěstí, máš skvělýho chlapa.

    superkarma: 0 05.02.2007, 18:42:32
  6. avatar
    [10] Mimaka [*]

    Trochu smutné a zárověň nesmírně šťastné.Přeji jen to nejlepší

    superkarma: 0 05.02.2007, 13:45:05
  7. avatar
    [9] Janecka [*]

    ,tak jsem ten příběh obrečela.Moc gratuluji a přeji hodně štěstíčka aby vše dobře dopadlo

    superkarma: 0 05.02.2007, 13:17:58
  8. avatar
    [8] zuzzik22 [*]

    superkarma: 0 05.02.2007, 13:12:15
  9. avatar
    [7] aiša [*]

    superkarma: 0 05.02.2007, 11:24:45
  10. [6] standa1 [*]

    Tohle, pokud je pravda, je opravdu neuvěřitelný životní příběh. A asi to pravda je, Držím moc palce.

    superkarma: 0 05.02.2007, 08:45:04
  11. avatar
    [5] Irena1 [*]

    Dobrá červená knihovna, pokud je to pravdivé, tak držím palce

    jen prosím redakci o opravu "kufr z foto potřebami "

    superkarma: 0 05.02.2007, 08:37:50
  12. avatar
    [3] danca79 [*]

    hodne stesticka a stale tak uzasne lasky vam obema

    superkarma: 0 05.02.2007, 04:11:19
  13. avatar
    [2] elfos [*]

    Určitě zvládnete. :-)



    superkarma: 0 05.02.2007, 01:55:13
  14. avatar
    [1] Léthé [*]

    Ufff …to jsou teda lidské osudy…snad je pravda, že láska i hory přenáší a vám dvěma to moc přeji.Aby vás přenesla přes všechny úskalí života. Hodně štěstí.

    superkarma: 0 05.02.2007, 00:27:04

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení

Náš tip

Doporučujeme