Asistovaná reprodukce už zachránila nespočet párů před životem bez potomka. To se ale může brzy změnit. Světová zdravotnická organizace (WHO) zvažuje odstoupit od medicínské definice neplodnosti a přejít k reprodukci jako právu jednotlivce. Co by to znamenalo a proč takový krok zvažuje? O tom jsem si povídala s doc. PhDr. Ing. Hanou Konečnou, Ph.D., z Katedry klinických a preklinických oborů Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Z jakého důvodu zvažuje WHO odstoupení od medicínské definice neplodnosti a přechod k reprodukci jako právu jednotlivce?
Vychází to z momentálně převažující filosofie bohatší části světa. Ta je filosofií rušení definic, stírání hranic. Ruší se hranice mezi ženou a mužem. Neznáme hranici mezi právem a přáním, darováním a prodejem, mezi autonomií jednotlivce a vlivem prostředí. Z pacienta se stal klient, měnící se na spotřebitele. Mění se definice rodiny, neumíme určit kdo je rodič, kdy začíná a končí život… A taky se ruší hranice mezi zdravím a nemocí. Čítankovým je skutečný požadavek lesbického páru, kde obě partnerky trpěly genetickou hluchotou, aby byla jedna z nich oplodněna spermiemi geneticky hluchého dárce. Tvrdily, že hluchota není nemoc, ale pouze jiný životní scénář.

Požadavek používat medicínské technologie mimo tradiční diagnostické hranice zesílil natolik, že se objevují záměry ty hranice rušit. Ale zřetelný je i opačný trend, kdy naopak nové a nové diagnostické kategorie vytváříme. To, co se dřív považovalo za osobnostní charakteristiku, běžnou odchylku od „průměru“, je dnes oklasifikováno. Vzpomínám si na vážný návrh před pár lety, aby se nedostatek smyslu pro humor považoval za jedno z „dys“.

hanakonecna

Zdroj foto: doc. PhDr. Ing. Hana Konečná, Ph.D.

Lze odhadnout, zda k tomu skutečně může dojít, popřípadě v jakém časovém horizontu?
Pokud se něco zásadního nestane v myšlení společností, návrh podle mne projde. A podle mne to ani nemusí dlouho trvat. Do deseti let? Nebo dokonce do pěti? Ale to hádám z křišťálové koule. Já osobně záměr nepodporuji. Pokud se tak stane a neplodnost již nebude považována za nemoc, nýbrž právo, hrozí, že na veškeré úkony s ní spojené přestanou přispívat zdravotní pojišťovny.

Jak moc je pravděpodobné, že pojišťovny následně zareagují zrušením hrazení nákladů asistované reprodukce?
Zdravotní pojišťovny jsou komerční subjekty, čili předpokládám, že na to zareagují. Nedivila bych se jim – vždyť mají přímo v názvu slovo „zdravotní“. Nedovedu si představit důvody, proč by se ze zdravotního pojištění měla třeba hradit náhradní matka a náklady s ní spojené pro žadatele – sedmdesátiletého osamělého muže. Ovšem zároveň si netroufám vyloučit, že naopak budou pojišťovny hradit asistovanou reprodukci všem, kdo o to zažádají. To je vždycky věc složitého vyjednávání spousty různých stran s různými zájmy a argumenty.

Co by to tedy znamenalo pro neplodné páry?
Pokud se porucha plodnosti ztratí jako diagnostická jednotka a zdravotní pojišťovny budou trvat na tom, že jsou zdravotní, pak by se asi situace změnila zpět na stav před asi třiceti lety. Tehdy se složitě dokazovalo, že porucha plodnosti je nemoc jako každá jiná a měla by tedy patřit do zdravotního pojištění. V mnoha zemích se ještě do této fáze vyjednávání ani nedostali. Pojišťovny léčbu nehradí například v Polsku či Rumunsku. Tam na léčbu dosáhnou jen ti bohatší, což mladé páry marně se pokoušející otěhotnět nebývají. Těžko ale v současném světě něco předvídat. Třeba se vytvoří nějaký EU fond na podporu růstu populace v Evropě, z něhož se bude hradit všechno všem.

Čtěte také:

Reklama