Neplakala jsem štěstím ale smutkem.

V dubnu to bude 12 let co jsem řekla své nešťastné ano. Ale kdo to mohl vědět, že bude nešťastné? Já byla zamilovaná a těhotná v 5 měsíci. A na víc s přítelem jsme už spolu rok bydleli u jeho rodičů v baráčku a nikdy jsme se nehádali. Svatba byla smutná protože můj milovanej dědeček umřel 4 neděle před svatbou. Chtěla jsem to odložit ale tchyně rozhodla, že uděláme jen formální svatbu. Že musí být, co by tomu jinak řekli lidi na vesnici. Bylo mi 19 let a snila jsem o krásné veselé svatbě, kde budou mé kamarádky a kamarádi.

Chtěla jsem noc před svatbou spát u rodičů a ráno odjíždět z rodného hnízda, abych aspoň to ráno mohla být s kamarádkami. Tchyně mi to vymluvila, jsou to zbytečné zmatky. Bydlím u nich, tak se pojede od nich. Ráno jsem se oblékala sama. Pak přijela moje maminka, a ta byla smutná a hned mi vyčetla, že jsem měla spát doma a ani nepochválila že mi to sluší. Nikdo pro mě neměl vlídného slova, nikdo na mě neměl čas.

Moje babička stále plakala a očima vyčítala, že se vdávám tak brzo po smrti dědy. Na radnici mě čekalo milé překvapení, byla tam moje parta kamarádů a já z toho měla velkou radost. Po obřadu přišla gratulace, babička přistoupila celá uplakaná a šeptla mi do ucha, že je velká škoda, že tu není děda a že mi přeje za něj.

To mě rozplakalo a plakala jsem dost dlouho, všichni si mysleli, že jsou to slzy štěstí, ale bylo to ztrátou mého milovaného dědy a taky na tou svatbou, krerá nebyla podle mého gusta.

Možná v tom taky hráli roli těhotenské hormony. Když jsem se uklidnila, vydala jsem se hledat kamarády, ale nikde sem je nenašla. Poslali je pryč, další zklamání a další slzy. Manželovi kamarádi tam byli a popíjeli spolu, ty nikdo neposlal pryč. U svatebního stolu byla jen moje částečná rodina a úplná manželovo. Tím myslím, že se nepozvala moje teta se strýcem, ale manželovo ano a to hned dva i s manželkami a dětmi. Prý nevíme, kdy je budem potřebovat. Jeden byl inženýr a druhý právník.

Bylo po obědě, moje rodina odjela a manželovo se veselila a já seděla v koutku sama a opět plakala. Přesunuli jsme se domů a tam se opět slavilo a já šla se slzami spát.

Strýčka právníka jsem opravdu potřebovali, a to dva roky po svatbě. Rozváděli jsme se. Manžel se nikdy nesmířil s tím, že jsem mu dala dceru a ne syna a našel si jinou ženu. Strýček právník přišel k soudu o výživné naší dcerky a řekl, že takové děťátko nemá velkou spotřebu, tak nevidí důvod proč dávat vysoké alimenty a soud mu dal za pravdu. Ale to už odbíhám od tématu.Přeji všem krásný den Duraselllka

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.

Duraselllko, nevěš hlavu, však on na tebe ten pravý ještě čeká. Chce to však vzít svůj život trochu do vlastních rukou a nenechat se sebou vláčet. Hodně štěstí. Simona

Byla vaše svatba podle vašeho gusta, nebo se vyvíjela úplně jinak? Pište na adresu:

redakce@zena-in.cz

Reklama