Cestování

Nepál: Hlad a bída pod střechou světa

S Michaelou „Myshou“ Košťálovou jsme si promluvili nejen o jejím pobytu v Nepálu, kde učila angličtinu a seznamovala se s místní kulturou, ale i o občanském sdružení Nepálčata, které dává nejchudším nepálským dětem šanci studovat.

Nepál

Ve sportovním klubu na břehu Hamerského rybníka jsme se sešli s novinářkou, cestovatelkou, zakládající členkou občanského sdružení Nepálčata Michaelou „Myshou“ Koštálovou. Rozhovor probíhal v přátelském duchu...

V roce 2009 jste vycestovala učit děti v Nepálu angličtinu. Jak jste se k tomu projektu dostala - byl to váš první výlet do Nepálu?
Do Nepálu to bylo poprvé. Předtím jsem byla v Indii. Dostala jsem se k tomu tak, že jsem chtěla vyjet někam do třetího světa a přemýšlela, co tam dělat. Pracovat a vydělávat si tam peníze, to je asi nesmysl. Abych tam jen tak necestovala, přemýšlela jsem, co tam dělat. Díky pobytu ve Velké Británii jsem uměla anglicky, tak jsem si říkala, že učení angličtiny by bylo dobré.

Nepál

Už jste tam jela s myšlenkou, že budete pomáhat, nebo to všechno na vás přišlo až na místě? Mám teď na mysli vaši nadaci pro nepálské děti.
Původně jsem neměla v plánu dělat něco víc. Jela jsem tam kvůli sobě, abych si odpočinula od toho normálního života, co tady máme. Prostě půl roku žila úplně jinak - vyzkoušet si tu změnu. Ale nějak se stalo, že jsem začala mít konkrétní děti ráda. Jeli jsme spolu na výlet. Ony se za tu dobu, co jsem tam byla, naučily trochu anglicky... Bylo mi líto odejít, říct čau a nechat je tam žít tak, jak žili předtím. Proto vše dopadlo tak, jak to dopadlo.

Jak probíhá výuka angličtiny, když nemáte třetí jazyk, přes který byste se domluvili? Vy jste, předpokládám, neuměla nepálsky, ony zase česky... Používala jste třeba obrázky?
Oni angličtinu ve školách normálně vyučují, mají učebnice a anglického učitele. Ale třeba konkrétně v té škole, kde jsem byla já, což byla státní škola na vesnici, tam jejich učitel angličtiny prakticky anglicky vůbec neuměl, nedalo se s ním bavit. Ale ředitel mluvil anglicky dobře, což bylo štěstí, protože učil celou dobu se mnou a všechno překládal - gramatiku jim vysvětloval on.

Nepál

Co samotná návštěva Nepálu. Byl to pro vás hodně velký kulturní šok, nebo už jste z Indie měla vytvořenou představu?
Je to podobné, jen Nepál je ještě chudší. Proto to nebyl takový šok, jako když jsem byla poprvé v Indii - to mi bylo osmnáct a byla jsem ze všeho dost vyjukaná. V Nepálu už jsem s tím počítala, jen je opravdu výrazně chudší. Například v Dilí sehnat, já nevím, řasenku L´Oreál není problém. V Kátmándú mi to trvalo den, kdy jsme objížděli jakože „západní obchoďáky“ a nakonec narazili na obchod, kde měli jednu. Ne jeden druh, ale prostě jednu řasenku.

Jak v Nepálu vypadá normální život ve srovnání s Evropou - tady jsme zvyklí na nějaký luxus, tekoucí vodu... A jak jste tam žila vy?
To záleží na tom, co jsou normální Nepálci. Devadesát procent, nebo možná i víc, jich žije na vesnici, to znamená tak, jak se tady žilo před stovkami let. Obdělávají si sami svá políčka, nemají přístupné a sjízdné cesty, nemají nemocnice, takže se k nim zdravotníci moc nedostanou. Prostě jako naše prapraprapraprababičky.
A ve městech je to různé. Mají už třeba domy podobné těm našim, ale rozhodně si nežijí jako my. Běžné je třeba, že tam vypadává elektrický proud. Střídá se to po blocích, vždycky je pár ulic bez elektřiny několik hodin. V Kátmándú je například turistická čtvrť Thamel, kde se snaží udělat vše co nejzápadnější to jde, ale s elektrikou je tam také problém. Proud vypadává každou chvíli i tam, tak pak pro turisty spouští soukromé generátory.

Jak se tam chovají k bílým - je to znát, že jste cizinec, anebo vás vzali jako běžnou součást života?
Určitě je to znát. V Indii si člověk vyloženě připadá jako chodící peněženka, v Nepálu to ještě tak hrozné není. Na vesnicích jsou nesmírně hodní, milí, zvědaví, nápomocní...

Nepál

Jako když člověk přijede k babičce na venkov?
(Směje se) Třeba. Ale ne, překvapilo mě, jak jsou ochotní. Pro ně jsou opravdu hosti jako bohové. Tak mají postavenou kulturu. Tam, kde jsem byla já, měli povědomí o tom, jak se žije u nás, protože měli nějakého příbuzného, který žije v Británii. Proto se stále hrozně ujišťovali, jestli mi to nevadí, jestli to zvládám a že to pro mě musí být velmi těžké. Až to někdy vypadalo tak, že jsem přišla domů a nemohla si ani sama vyprat kalhotky, jak se na všechno vrhali.
Nebo třeba oni jedí jenom rýži, čočku a tak... občas mají maso, ale toho čistého masa je třeba sedmina našeho steaku - to je všechno, co na těch kostech najdete. A mně dávali maso z celé vychrtlé slepice, všechno to libové dali mně a zbytek rodiny ohlodával kosti. Někdy to bylo až takové, že jsem si připadala hloupě.

Přímo s konkrétními jídly jste neměla problém? Že by se vám třeba něco vyloženě příčilo - třeba nějaké šlachy...
To ne. Ono když jíte dvakrát denně, tak máte takový hlad, že je vám to jedno. Jednou jsem třeba seděla na zemi a koukám, že vedle mě leží oko slepice. Takové věci tam prostě patří, ani vám to nepřijde.

Nepál

Jak se zrodila vaše myšlenka pomáhat místním dětem?
Byl tam jeden kluk, Sanjay. Toho jsem si všimla hned první den. Když jsem ještě vůbec nevěděla, co dělat, tak on za mnou přišel a donesl mi kytičku a trošku se mnou mluvil - tedy, uměl jen takové ty obraty typu „How are you?“, ale snažil se. Byl to první člověk, který byl schopný (kromě ředitele) na anglickou větu trošku reagovat. Když jsem se pak na něj ptala, zjistila jsem, že chodil do soukromé školy, kterou mu platil děda, ale teď už platí jinému vnoučeti, tak si ho vzali zpátky do vesnice.
Že bych zaplatila školné tomuhle klukovi, to mě napadlo hned první den. Když jsem pak zjistila, že školné je v přepočtu šest tisíc korun na rok, tak jsem začala přemýšlet nad tím, že by bylo hezké zaplatit to nejen Sanjayovi, ale i dalším. Sehnala jsem kamarády, kteří poslali peníze - ujali se jednotlivých dětí. Teď bych to chtěla dělat pro další děti, pomáhat „ve větším“.

Vaše pomoc je tedy založená na principu adopce na dálku?
Zatím je to tak jak kdo chce. Je tu samozřejmě možnost, že zaplatíte školné jednomu dítěti. Snažíme se ale sehnat peníze také jinými prostředky a „poskládat to“. Ne každý, kdo chce pomoct, si totiž může dovolit zaplatit naráz šest tisíc. Myslím, že je moc důležité pomoci konkrétním dětem, zároveň se ale snažíme podporovat i školy jako celek, aby se v nich zlepšila úroveň - třeba tu, ve které jsem učila.¨

Nepál

Jak to vůbec organizačně funguje, máte v Nepálu nějakou spojku? Nebo jak dohlížíte na to, aby poslané peníze dorazily tam, kam mají?
S námi spolupracuje jeden Nepálec a také tam mám kamarádku, Češku, která žije v Nepálu již deset let. Jinak jsem přímo v kontaktu s ředitelem školy, na které děti studují, takže mám pravidelně zprávy o tom, jak jim studium jde. Nedávno si pár dětí dokonce pozval k sobě domů, abychom mohli Skypovat.

Stalo se vám, že jste se tam zamilovala do nějakého nepálského sirotka a chtěla jste si ho dovést domů, adoptovat a vychovat u nás, po vzoru amerických hvězd?
Ne že bych si zamilovala nějaké konkrétní roztomiloučké dítě a to „si“ chtěla odvézt. Ale adoptovat dítě ze třetího světa, kterému by to bez nadsázky zachránilo život, to už chci dlouho. Osudy dětí ze slumů jsou děsivé - když třeba malým žebráčkům usekávají ruce nebo vypichují oči, aby se jim lépe žebralo, to člověku zůstává rozum stát, co se na světě může dít... Bohužel taková adopce je kvůli byrokracii prakticky nemožná, alespoň v mém věku a momentálním postavení. Věřím, že se to jednou změní.

Nepál

Nemáte strach, že když přivezete do třetího světa část západní civilizace, tak můžete těm lidem ublížit? Třeba když naučíte místní na nějaké léky a luxus, tak že si na to zvykne, a pak bude hozen do svého světa, který funguje jiným způsobem?
Tohle je dost časté téma. Mně přijde, že je to pro nás taková výmluva. Je to jednoduché jet do Nepálu, vidět jak tam žijí a říct: Oni jsou tak šťastní, já s tím nebudu vůbec nic dělat. Já z toho, jak jsem tam žila a jaký jsem měla pocit z těch konkrétních dětí, kterým jsme umožnili studovat někde jinde, mám pocit, že jim to fakt pomůže a že pro ně děláme to nejlepší. On takový ten náš západní způsob života se tam stejně dostane, třeba na těch trekingových trasách. Vemte si, že mají Everest, takový obrovský potenciál, ale tím, že nechápou naši mentalitu, jej nedokážou využít.
Nemám na svět názor, že se štěstí člověka měří penězi, ale oni tam jsou skutečně tolik chudí, že když se něco stane, například někdo onemocní, byť třeba i banálně, tak zemře, protože nemá peníze na léky. Teď si to zvlášť uvědomuji. Theodorovi jsou dva týdny a kolik už absolvoval vyšetření a ultrazvuků v těhotenství. Tam se narodí dítě s rozštěpem patra a zemře, protože ho nikdo neodoperuje.
A ta paní, u které jsme bydleli, pořád říkala, že toho nechce tak moc, jen chce, aby její děti dostaly možnost získat nějakou normální práci, aby nemusely celý život pracovat na poli.
Nedělat nic a tvrdit, že se mají dobře, že jsou stejně takhle šťastní, není správná cesta, protože kdo může poměřit, jak je někdo šťastný?

A stýská se vám? Chtěla byste žít v Nepálu?
Ano, chtěla, chvíli určitě. Líbilo by se mi zahájit nějaké projekty přímo tam, třeba tam mít svoji školu.

Fotografie: Michaela „Mysha“ Koštálová

Jak pomoci Nepálčatům?

Nepálský čaj, pohlednice a fotografie si můžete koupit v e-shopu na stránkách: www.Nepalcata.cz. „V nejbližší době by tam mělo přibýt další zajímavé zboží, nechejte se překvapit,“ říká Mysha. „Tento rok pokračujeme také s prodejními výstavami, máme stánky na různých festivalech a jarmarcích a plánujeme nejrůznější akce.“

   
25.03.2011 - Zahraničí - autor: Kateřina Cíhová

Komentáře:

  1. [7] jasnenkam [*]

    Škoda, že výuka jazyků Ostrava nenabízí nějaký jazyk, kterým se mluví v těchto zemích. Ráda bych se tam vydala... ale bojím se, že se nedomluvím.

    superkarma: 0 30.06.2012, 11:53:36
  2. avatar
    [6] nunki [*]

    Omlouvám se, Mysha. Slečna Cíhová je autorka článku

    superkarma: 0 28.03.2011, 14:34:18
  3. avatar
    [5] nunki [*]

    To je těžké. V Nepálu je dost podobná situace jako v Rusku. 90 procent chlapů jsou notorici a akorát zevlují a všechno ostatní zastanou ženy, včetně donosu rýže od vlády z 20km a někdy i více vzdáleného města. Rýži jim ale chlapi zase vezmou a udělají z ní rýžové pivo nebo to vypálí zase na kořalku... a děti neposílají do školy, protože musí pracovat na poli a okolo dobytka místo svých věčně ožralých otců, kteří se vymlouvají, že pijou kvůli tvrdým přírodním a ekonomickým podmínkám. To, že v zimě chodí v péřovce, kulichu a sandálech BEZ ponožek a místo toho, aby si nacpali do cýchy trochu slámy, aby je hřálo a netlačilo v noci místo toho, aby spali na pryčně s rohoží a museli si dát ještě frťana před spaním "proti zimě" a když jim někdo řekne, že by to šlo líp, tak vám odvětí, že tohle je ale tradiční Nepálský způsob, tak tady celkem těžko pomoci. Mají krásnou a bohatou přírodu, největší potenciál na hydroelektrárny a i uživit by se tam dalo a nemuseli by se ani úplně sedřít, ale bohužel raději chlastají a mají tak zkorumpovanou vládu, že bychom zírali. Mezinárodní pomoc ve formě peněz je k ničemu. Měli bychom jim pomoct tak, že je naučíme, jak si poradit se životem a jak využít bohatství své země a trochu je seznámit s tím, že v Evropě nedostáváme dům a bourák od vlády, ale že si na to vyděláváme PRACÍ a to i třeba 10 - 14 hodin denně a několik let. Tož tak z mé zkušenosti. Slečna Cíhová dělá obdivuhodné věci a takových lidí si moc vážím.

    superkarma: 0 28.03.2011, 14:31:48
  4. [4] Kashaya [*]

    Byla jsem v Nepálu a přestože jsem několik let žila v Jihovýchodní Asii a dost tam toho procestovala, měla jsem šok z toho, jaká je v Nepálu bída. Opravdu jsem velmi trpěla, když jsem v Kathmandu na ulicích viděla opuštěné děti, úplně maličké, žebrající... a taky jsem uvažovala o tom, jak nějakému pomoct a vzít si ho sem domů. Ale pro Čechy je toto prostě nemožné, adoptovat dítě z takové země (i když není divu, tady je probém adoptovat i české dítě). Lidé, které jsem tam potkala byli neuvěřitelně milí.

    superkarma: 0 25.03.2011, 11:48:37
  5. avatar
    [3] Dante Alighieri [*]

    Super rozhovor!

    superkarma: 0 25.03.2011, 10:34:28
  6. avatar
    [2] maje [*]

    hodně zajímavý rozhovor.Sml67Sml67Sml67 smekám před tou její odvahouSml22

    superkarma: 0 25.03.2011, 10:00:01
  7. avatar
    [1] enka1 [*]

    Sml16Snad to k něčemu opravdu budeSml67

    superkarma: 0 25.03.2011, 09:42:47

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme