Světců, kteří byli během pozemského života lidmi, je mnoho. Každý má za sebou svůj příběh a je uctíván pro své zásluhy. Málo se však ví o tom, že za svatého byl prohlášen také čtyřnohý přítel člověka a k jeho hrobu přicházelo množství poutníků s prosbou o pomoc.

Nešťastný omyl

Příběhů zvířat, které zachránily život svému pánovi, je známo mnoho a stále přibývají nové. Němá tvář je průvodcem člověka po staletí a leckdy bývá věrnějším přítelem, než někteří lidé. Dokladem toho, jak silná může být láska zvířat k lidem je mimo jiné také příběh ze třináctého století. Ve francouzské šlechtické rodině s malým kojencem žil chrt jménem Guinefort. Jednoho dne odešli rodiče dítěte ze svého sídla pryč a když se vzdálila i chůva, dítě zůstalo pouze se psem. Do domu se vplížil jedovatý had a plazil se ke kolébce. Guinefort po něm skočil a roztrhal ho na kusy. Přitom však nešťastnou náhodou shodil kolébku a dítě z ní vypadlo. Když se vrátili rodiče kojence, přišel je pes přivítat se zakrvavenou tlamou. V hrůze se rozběhli ke kolébce. Když ji viděli převrácenou, po ničem dalším už nepátrali. Otec dítěte chrta na místě probodl mečem. Teprve potom si všiml, že jeho syn spí klidně opodál. Uviděl také roztrhaného hada. Když si uvědomil, že neprávem zabil zachránce svého potomka, vzal tělo psa do náruče, pochoval ho do studny před hradní bránou a zasypal kameny. Kolem hrobu vysázel stromy jako památku na hrdinský čin nebohého chrta.

Chrtův hrob jako poutní místo

Místní rolníci, kteří se doslechli o Guinefortově statečnosti při záchraně dítěte, začali místo navštěvovat a posléze se i modlili, aby pes pomohl také jejich dětem, pokud onemocněly anebo se ocitly v nebezpečí. Matky sem přinášely rovněž přímo své děti. To se samozřejmě nelíbilo církevním hodnostářům. Ti tvrdili, že podobné uctívání zvířete je hanebnost a lidé, kteří takto činí, jsou posedlí démony. Dominikánský kněz a inkvizitor Štěpán Bourbonský dokonce požadoval, aby kosti psa byly vyhrabány, stromy pokáceny a vše společně spáleno. Církev pak zakázala lidem chodit na toto místo pod pohrůžkou zabavení a rozprodání veškerého majetku. Marně. Prosebníci sem přicházet nepřestali a podle svědectví místního kněze proudily davy poutníků k hrobu psího světce ještě v první polovině 19. století. Rodiče kromě přinášení svých dětí na posvátné místo také umisťovali na okolní stromy součásti dětských oděvů. Folkloristé doklady o praktikování kultu svatého Guineforta vystopovali dokonce ještě v období mezi světovými válkami ve 20. století. S rozvojem medicíny v následujících desetiletích uctívání statečného chrta a žádosti o vyléčení postupně zanikly.

Zvíře s lidskými vlastnostmi

Jak se mohl stát světcem pes, tedy stvoření, o kterém církev tvrdí, že nemá nesmrtelnou duši? V období, kdy se příběh měl odehrát, byl život samozřejmě zcela jiný, než dnes. Také přístup k náboženství se hodně lišil. Zejména prostí lidé měli své jasné představy o tom, kdo by měl být svatý a kdo ne. A tak, i když nebyl ( a ani nemohl být )Guinefort prohlášen za svatého oficiálními místy, vytvořili si z něj světce zkrátka a dobře sami obyčejní lidé. A v jejich přesvědčení o jeho svatosti je nezviklaly ani oficiální církevní prohlášení, ani posměch protestantů. A jak bylo řečeno, kult svatého chrta vydržel až do 20. století. Proč se udržel tak dlouho a víra byla tak silná? Ve středověku byla dětská úmrtnost obecně velmi vysoká. To byla tehdejší drsná realita. V té době se zvířata rovněž považovala nikoliv za opečovávané mazlíčky, ale za tvory, kteří člověku pomáhali a pracovali s ním. V této kultuře také byly zvířatům často připisovány lidské vlastnosti. V 15. století byl například oběšen na základě soudu vepř, protože byl podezřelý ze zabití pětiletého dítěte. Stejně jako zlé myšlenky pak zvířatům mohly být tenkrát připisovány ušlechtilé vlastnosti a psa bylo možné požádat o milosrdenství, soucitnou přímluvu a zázrak.

Čtěte také:

Reklama