Málokterý muž je rozená máma, a asi by nebylo ani dobré to po něm žádat. Vždyť máma je jen jedna a je jí žena. Muž by měl řešit potomka jako někoho, koho bude moci formovat a kdo se na něho bude moci spolehnout. Dítě by v otci mělo mít parťáka ke hrám, na které maminka povětšinou nemá čas, ochranu a autoritu, která je současně oporou i mamince.

Naprosto ideální stav, kdy muž přebírá úlohu „šéfa ptákovin", aby si žena mohla odpočinout, případně něco dodělat, není všude samozřejmostí.

Bohužel v některých vztazích je všechno v pořádku až do narození děťátka.

Tereza se vdala, aniž by se s partnerem o dítěti vůbec pobavila. „Dnes už vím, že to byla veliká chyba," říká. „Přišlo mi naprosto automatické, že kdybych náhodou otěhotněla, budeme se mít ještě raději a společně se budeme těšit na miminko, o které se pak budeme společně starat. Také jsem si myslela, že se manžel zblázní štěstím, až mu to povím."

Příběh nemá žádnou složitou zápletku, ti dva spolu jednoduše již nejsou, protože Tereza si prosadila děcko i přes jeho nesouhlas, a to se jejich vztahu stalo osudným. Terezka teď s ročním Tomáškem vlastně neřeší jiný problém než jak najít svému děcku nového tátu a sobě hodného partnera.

Zdálo by se to jako banalita, jednoduše si ho otestuje, jak se chová k Tomíkovi, a pak ještě chvilku počká, jestli to vydrží - a je to. Ono to ale tak jednoduché zase není. Jednak úsloví o lapeném ptáčku má tady podobu spíše ještě syrového vztahu, a jednak dítě roste a dospívá a také se jinak chová.

Z miloučkého andílka se může stát vcelku rozkošně nesnesitelný puberťák. Navíc pokud nezůstane u jednoho dítěte, narozením vlastního potomka se může vztah doposud bezproblémového partnera ke stávajícímu dítěti rapidně změnit. Takový ten mateřský pud, který způsobuje, že my ženy jsme většinou schopny milovat děti prostě proto, že jsou, mužům většinou chybí. Jejich model „moje krev" má úplně jinou váhu.

Existuje vůbec nějaký návod, jak poznat muže, který ve svém přístupu k dítěti nezklame? Který zůstane pořád stejný, alespoň v zásadních věcech? Je to loterie, nebo má výběr nějaká pravidla?

Zná psycholog nějaký klíč?

 

Klíč, jak rozeznat muže s vhodným naladěním na děti, prakticky neexistuje. Důvodů, proč se některý muž není schopen srovnat s otcovstvím, může být několik. Například se to může stát u takového člověka, který trpí nejistotou a nedůvěrou v sebe sama. Své vlastní dítě pak může paradoxně chápat jako něco, co ohrožuje jeho pozici. Matka se logicky věnuje dítěti a její pozornost je mu tím jaksi kradena. Pak to může být také člověk, který jednoduše nemá k dětem žádný vztah a všimne si jich většinou, až když jsou skoro dospělé. Zpravidla se ale mezi takovým otcem a dítětem žádný kvalitní kontakt nevytvoří. Klíčem by ženě mohlo být jednak pořádně si promluvit, a pak také upřímný rozhovor s jeho matkou. Maminky totiž povětšinou vědí o svých synech mnohem víc, než jsou ochotny sdělovat. Každopádně jestli jste mluvila o jakési loterii, tak to je vstup do vztahu skoro vždycky, a můžete mít klidně titul psychologa.

Mgr. Renata Jíchová z manželské poradny v Praze

 

O jednom způsobu bych věděla

Jeden návod bych měla, a ten funguje. Je to vyzkoušená praxe. Není sice úplně stoprocentní, ale řekněme, že z devadesáti procent se na něj lze spolehnout.

Pokládám děti za velice „chytrý národ", navíc jsou spontánní a ryzí. Používají většinou své instinkty a učí se ze zkušeností.

Pokud máte nového přítele, nebo jestli hledáte pro své dítko vhodného tatínka, podívejte se, jak se k vašemu případnému vyvolenému chovají děti z příbuzenstva. Takový člověk, který vejde do dveří bytu svého například bratra a jeho děti mu okamžitě vytvoří kolem krku šálu nebo si posedají blízko k němu a čekají, co bude vyprávět, případně ho neustále obtěžují dotazy, bude patrně ten, který i mimo vaší přítomnost působí na děti dobře. Na základě předchozí zkušenosti si ho vybrali za kamaráda. A nikdo je nenutil. 

Jestli bude takový člověk také svědomitý a dokáže zabezpečit rodinu, to už vám nikdo spolehlivě neřekne, ale že jim bude patrně dobrým přítelem a že to není člověk, jemuž by dětská společnost vadila, je vcelku jasné. A leckdy se člověk nejvíc těší z toho, jak si ti dva, tři, čtyři, pět...b báječně rozumí.

 

Co říkáte?

Reklama