„Můj sen je mít vlastní domeček a u něho zahrádku.“

Takové věty často slýchávám od svých kamarádek. Mají pocit, že byt je pro ně příliš malý. Ale spíš se mi zdá, že panelákový „třípokoják“ poslední dobou nějak vychází z módy.

Stačí jen vyjet kousek za Prahu a už vás obklopí satelity rodinných domků. Jeden vypadá jako druhý, každý má přesně odměřenou zahrádku a místo na parkování. Abych se přiznala, nevidím rozdíl mezi satelitním domečkem a bytem. Snad se liší jen v pocitu jeho obyvatel, že nežijí s mnoha lidmi v jednom panelovém domě.

Panelák - jedna velká „rodina“

Během svého dětství jsem si vyzkoušela žít v panelákovém bytě i rodinném domku. Nejdříve jsme bydleli v prvním patře dvanáctipatrového domu. Když jsem byla malá, bylo pro mě automatické potkávat ve výtahu stále ty stejné obyvatele. S některými se naše rodina vřele zdravila, a ti mi občas, jako malé holce, dali něco sladkého. Někdy se doma rodiče o některém ze sousedů bavili a mně připadalo, že snad všichni ví o všech.

Postupem let jsem přestala mít ráda pravidelné čištění společných chodeb. Stačilo, aby mamka řekla: „Jsme na řadě, běž vytírat.“ Nálada mi klesla na bod mrazu, když mi po právě vytřené chodbě přeběhl soused v zablácených botech a ani se neomluvil. Navíc náš byt byl tak malý, že přivést si domů kamarádku bylo skoro nemožné. A tak, když se rodiče rozhodli začít stavět rodinný domek, těšila jsem se nejvíc na svůj vlastní velký pokoj.

Cihla, kam se podíváš

Mé nadšení však rychle vystřídal pocit otrávenosti. Nebyl totiž den, abychom neskončili na stavbě. Rodiče se totiž rozhodli postavit rodinný domek jen s pomocí blízké rodiny, a tak jsem jej viděla vyrůstat od základů.

Cihly, cihly, cihly. Zdálo se mi, že to bylo to hlavní, oč po celou dobu šlo. Jednou je taťka sehnal, a tak se rychle jelo stavět. Podruhé nebyly k dostání a nervózně se čekalo. Na celé tři roky jsem musela zapomenout na dovolenou, výlety o víkendech, volná odpoledne. Zájmy rodiny vytlačily cihly…

Když jsme se konečně měli stěhovat, nechtělo se mi. Toužila jsem zůstat v malém bytečku, který znám. Mezi lidmi, kteří mě viděli vyrůstat. Nedalo se však nic dělat. Měla jsem vlastní pokoj, ale chvíli trvalo, než jsem si zvykla.

Já mám nejspíš jasno, ale co vy?

Ve chvíli, kdy přeskočím více než deset let, ocitnu se uprostřed debat, které vedu nyní se svými kamarádkami. Přesvědčuji je, že mi stačí mít hezký byt. Dům není můj sen. Vím totiž, co ten sen všechno obnáší.

Během let jsem pochopila, že za vlastní soukromí ve velkých pokojích si člověk odnáší i „daň“ v podobě stálého uklízení, ne jen když na vás přijde řada. Musíte platit poplatky za topení a vodu ve výši, o které se vám v bytě ani nezdá. A ve chvíli, kdy chcete být s někým z rodiny, musíte se ho nejprve vydat najít. Protože zavolat v domku nestačí. Přes zavřené dveře by vás totiž nikdo neslyšel…

Jak jste na tom vy? Napište mi na dnešní téma:

Domeček nebo byteček
Kde bydlíte?

Jaké plusy má vlastní rodinný dům?
A co mínusy?
V čem spočívají?
O čem ti, kteří bydlí v bytě, nemají ani tušení?
Zvládáte dům celý uklidit, nebo vám někdo pomáhá?

Máte byt?
Ale je moc malý a vy toužíte po domku?
Co nebo kdo vám v tom brání?
Co vám v bytě nejvíce schází?
Jaké kladné body byste dala svému bytu?
Znamená malý byt pohromu?

Kolikrát jste se v životě stěhovala?
V jakých bytech či domech jste bydlela?

Zažila jste stavbu domu?
Rekonstrukci bytu?
Zadlužila jste se na mnoho let?

Napište nám na adresu:
redakce@zena-in.cz

 

Reklama