Moji šestnáctiměsíční dceru přišel hlídat a vozit v kočárku pár z naší vesničky. Jde o pár smíšený, mladík je Rom. Znám je už delší dobu a ani mě nenapadlo přemýšlet nad barvou pleti. Dcerku jsem jim nachystala a byla jsem ráda, že mám volnou chvilku.

Co mě ovšem zarazilo, byla reakce některých lidí od nás. Jestli prý vím, kdo mi vozí kočárek. Samozřejmě, že jsem to věděla, to určitě oni neznali toho hocha osobně.

Tahle malá příhoda mi ale připomněla můj zážitek z porodnice. Den po mém porodu ke mně v půl osmé ráno přivezli Romku. Upřímně vám musím napsat, že jsem měla smíšené pocity. Byla to, ve svém stavu, vyzáblá ženská s hrubým hlasem a také chováním. V půl deváté už měla za sebou první cigárko, rozcházela po pokoji své už bývalé těhotenství a své křečové žíly si mazala olejíčky, které nám nemocnice poskytla pro miminka.

Pořád jsem si opakovala, že mi nevadí barva pleti, ale ta ženská. Chtěla jsem, aby moje dcerka neměla na pokoji ani jednu špatnou myšlenku, ale tahle paní zvyšovala nápor na moje nervy.

Vyvrcholení ovšem přišlo až druhý den ráno. To se prostě a jednoduše sbalila, odešla domů a nechala v porodnici svého krásného chlapečka. Celou další noc jsem přemýšlela o tom, jak mu asi je samotnému. Ráno mi sestřičky řekly, ať si z toho nic nedělám, že paní to už udělala čtyřikrát předtím a pro syna si přijde, až když jej novorozenecké oddělení propustí.

A prý že jsem měla štěstí, že v nemocnici byl zákaz návštěv díky chřipkové epidemii. Potom prý bych si teprve "užila".

S odstupem času vím, že mi vadila tato konkrétní paní, ne to, že byla Romka. Ale když jsem odcházela z porodnice, byla jsem naštvaná na každou Romku s malým dítětem nebo kočárkem.

 

 
Reklama