hate

Tohle slovní spojení jistě nevzniklo samovolně, ale po ověřených zkušenostech s mezilidskými vztahy. A jestli mi nevěříte, dokážu vám svým příběhem, že je tomu skutečně tak.

Událost se stala v mé vlastní rodině a jistě se není čím chlubit. Je ode mne však vzdálená několik generací, takže se o ní mluví snáze - skoro jako o příběhu přečteném. To bylo tak...


Můj děda měl tři sestry, moje pratety - řeč bude o dvou z nich, Jarunce a Marunce. Jako děti žily všichni na bohaté zemědělské usedlosti, která však chudla a chudla, až z ní zbyla akorát roztrhaná chalupa. Prostě moji předci statek prohospodařili rozmařilým životem. Když už nic neměli, ujala se jednoho z dětí, malé Jarunky, babička s dědou. Bylo to děvče nadějné, dobře se učilo a hlavně krásně zpívalo, a tak se rodina rozhodla, že jí vytvoří lepší podmínky než ostatním dětem, které zůstaly v chalupě s rodiči a třely bídu s nouzí. Jarunka se měla jako princezna. K snídani jí pekli bábovky a ohřívali domácí párečky, do školy ji prý nosila na zádech služka, aby si za deště neumáčela nohy.

Aspoň tak to vyprávěla teta Marunka, kterou jsem jako dítě ještě znávala. Zemřela v pětaosmdesáti, mně bylo tenkrát 12 let. Marunku si pamatuji jako hodného a hlavně naprosto výjimečně štědrého a nezištného člověka. O to je příběh pikantnější, protože Marunka s Jarunkou se k smrti nenáviděly.

Původ zášti je samozřejmě ukryt v dětství a jmenuje se žárlivost. Proč se měla Jarunka dobře, mohla studovat a zacházelo se s ní jako se šlechtičnou a s Marunkou jako s pasačkou hus? I Marunka byla chytrá, ale studovat nemohla, protože už na ni nezbyly peníze. Ani dvě další děti - můj děda a třetí sestra, ale ty to skously bez následků na vztazích. Marunka však ne!

Marunčin život byl poměrně komplikovaný, jako jediná se však dobře vdala a po svém manželovi zdědila docela pěknou hromádku peněz. Jako vdova dala postavit tři domy, které ROZDALA (byla bezdětná), mnoho let se starala o svou mentálně postiženou neteř, podruhé se vdala a znovu přežila svého manžela. Zemřela v chudobě, protože za socializmu měla nárok na důchod 300 korun. Z toho živila sebe i nemocnou neteř, jejíž invalidní důchod byl naprostý výsměch.

Proč se ale o jejích penězích zmiňuji? Protože v době, kdy je měla, dala vystavět nádhernou rodinnou hrobku ze žuly a mramoru. V té hrobce leží celá rodina kromě tety Jarunky. Když umřela (bylo to o mnoho let dříve než Marunka), Marunka rozhodla striktně - Jarda do hrobu nemá přístup! A investovat do nenáviděné sestry? Nikdy!

A tak to zařídila následovně. Vedle přepychové hrobky dala vykopat díru na rakev pro Jarunku, zahrnula ji kopečkem hlíny, do kterého zarazila kříž stlučený ze dvou plotových planěk. Bez jména, bez kytičky. A až do své smrti dštila na Jarunku jen samý oheň a síru.

Ještě mnoho let po smrti Marunky to tak bylo. Vždy na dušičky jsme vozili dvě svíčky, dva věnce, dvě kytice. Pro rodinu a pro Jarunku. Před pár lety se na to ale už moje matka nemohla dívat, dala Jarunku vykopat, otevřít rodinnou hrobku a uložit ji tam. „Ať už je konečně konec té ostudy,“ řekla a i já jsem byla ráda, protože mně bylo vždy Jarunky líto, i když jsem ji osobně neznala. Teď se však hrozím okamžiku, kdy se bude hrobka znovu otevírat. Jak to tam asi bude vypadat? Co když se tam ty dvě perou?

Tak co, už věříte na nenávist až za hrob? Znáte také nějaký podobný příběh?

Reklama