Reklama


Manželství je pro mě, šťastně svobodnou a nezadanou, velkou záhadou. Když se dva mladí lidé berou, slibují si lásku a věrnost na celý život, v dobrém i zlém a tak dále. Jak dlouho jim však tohle nadšení vydrží? Častokrát se kouzlo rozplyne hned po líbánkách. A já se sama sebe ptám - proč? Je to tím, že si jednou řeknou „ano“, a pak se z různých věcí, které předtím byly příjemným zpestřením dlouhé chvíle, stane manželská povinnost? Život zaběhne do kolejí stereotypu a pokrytectví. Vyhrává ten, kdo je lepší herec.

Aspoň takhle to na mě působí po tom, co jsem poznala rodiče mé kamarádky. Vždy se k sobě přede mnou chovali hezky a mluvili o sobě s úctou. To, co se však dělo za zavřenými dveřmi, se velmi lišilo od toho, co jsem považovala za pravdu.

 

Přes 10 let v celibátu

Těžko říct, zda se jejich vztah dá ještě považovat za lásku či manželské soužití. Postele mají oddělené už přes 15 let a stejnou dobu už spolu ani nespí, možná i déle. Co paměť mé kamarádky sahá, nebyli schopni se v soukromí nějak hezky oslovit. Pomlouvali jeden druhého a dělali si různé naschvály. Během celé školy manželství se stali odborníky na to, jak nejvíce a nejrychleji vytočit toho druhého k nepříčetnosti. A i přes tento jasně nefungující vztah spolu tito lidé dál žijí pod jednou střechou a stále jako manželé. Nikdy je snad ani nenapadlo, že by se mohli rozvést.

 

Válka Roseových

Jak tento způsob života rodičů působil na jejich dceru, je druhá věc. Připadala si jako tenisový míček, který si mezi sebou rodiče neustále přehazovali. Velmi často se stávala součástí jejich intrik. Není se co divit, že se z toho blázince odstěhovala tak brzy. Kdo by si chtěl na živo prožívat „Válku Roseových“?

 

Nenávist jako projev největší náklonnosti

Je mi jasné, že to není jediný případ v republice. Co však nepochopím, je to, co ty dva drží spolu. Děsí mě představa, že takovýhle vztah může někomu vyhovovat. Je snad nenávist projevem jejich největší náklonnosti? Jak z něčeho takového mohlo vzniknout dítě? A proč se vůbec rozhodli do jejich bojového pole zatáhnout třetí osobu? Byli natolik zahleděni do svých válečných plánů, že nebrali ohled na to, jak to může působit na jejich dceru. Dlouhá léta žila v něčem takovém a považovala to za normální, což je opravdu pěkný základ do života.

 

Snad bez následků

Naštěstí v dospívání pochopila, že to tak úplně normální není, a začala se proti tomu bránit. Vyvolávalo to sice jen větší hádky, ale to je asi v určitém stadiu osvobozování se od rodiny normální. V dospělosti si našla úžasného manžela, kterému teď porodila holčičku, a jejich vztah je pravým opakem toho, z čeho ona sama vyšla. Ovšem třeba takhle kdysi začínali i její rodiče...

 

Znáte někoho, kdo má takovéhle manželství? Jak to působí na jejich děti? Dokázala byste v něčem takovém žít? Nebo byste rozhodně takový vztah rychle ukončila? Je nějaká rada, jak se tomu ubránit? Nebo je to klasický vývoj manželského soužití?