Manželství je pro mě, šťastně svobodnou a nezadanou, velkou záhadou. Když se dva mladí lidé berou, slibují si lásku a věrnost na celý život, v dobrém i zlém a tak dále. Jak dlouho jim však tohle nadšení vydrží? Častokrát se kouzlo rozplyne hned po líbánkách. A já se sama sebe ptám - proč? Je to tím, že si jednou řeknou „ano“, a pak se z různých věcí, které předtím byly příjemným zpestřením dlouhé chvíle, stane manželská povinnost? Život zaběhne do kolejí stereotypu a pokrytectví. Vyhrává ten, kdo je lepší herec.
Aspoň takhle to na mě působí po tom, co jsem poznala rodiče mé kamarádky. Vždy se k sobě přede mnou chovali hezky a mluvili o sobě s úctou. To, co se však dělo za zavřenými dveřmi, se velmi lišilo od toho, co jsem považovala za pravdu.
Přes 10 let v celibátu
Těžko říct, zda se jejich vztah dá ještě považovat za lásku či manželské soužití. Postele mají oddělené už přes 15 let a stejnou dobu už spolu ani nespí, možná i déle. Co paměť mé kamarádky sahá, nebyli schopni se v soukromí nějak hezky oslovit. Pomlouvali jeden druhého a dělali si různé naschvály. Během celé školy manželství se stali odborníky na to, jak nejvíce a nejrychleji vytočit toho druhého k nepříčetnosti. A i přes tento jasně nefungující vztah spolu tito lidé dál žijí pod jednou střechou a stále jako manželé. Nikdy je snad ani nenapadlo, že by se mohli rozvést.
Válka Roseových
Jak tento způsob života rodičů působil na jejich dceru, je druhá věc. Připadala si jako tenisový míček, který si mezi sebou rodiče neustále přehazovali. Velmi často se stávala součástí jejich intrik. Není se co divit, že se z toho blázince odstěhovala tak brzy. Kdo by si chtěl na živo prožívat „Válku Roseových“?
Nenávist jako projev největší náklonnosti
Je mi jasné, že to není jediný případ v republice. Co však nepochopím, je to, co ty dva drží spolu. Děsí mě představa, že takovýhle vztah může někomu vyhovovat. Je snad nenávist projevem jejich největší náklonnosti? Jak z něčeho takového mohlo vzniknout dítě? A proč se vůbec rozhodli do jejich bojového pole zatáhnout třetí osobu? Byli natolik zahleděni do svých válečných plánů, že nebrali ohled na to, jak to může působit na jejich dceru. Dlouhá léta žila v něčem takovém a považovala to za normální, což je opravdu pěkný základ do života.
Snad bez následků
Naštěstí v dospívání pochopila, že to tak úplně normální není, a začala se proti tomu bránit. Vyvolávalo to sice jen větší hádky, ale to je asi v určitém stadiu osvobozování se od rodiny normální. V dospělosti si našla úžasného manžela, kterému teď porodila holčičku, a jejich vztah je pravým opakem toho, z čeho ona sama vyšla. Ovšem třeba takhle kdysi začínali i její rodiče...
Znáte někoho, kdo má takovéhle manželství? Jak to působí na jejich děti? Dokázala byste v něčem takovém žít? Nebo byste rozhodně takový vztah rychle ukončila? Je nějaká rada, jak se tomu ubránit? Nebo je to klasický vývoj manželského soužití?
Nový komentář
Komentáře
Tak jsem si to tu přečetla...fakt by mě zajímalo, kvůli čemu si mě můj muž vzal, když nevařím, svíčkovou neumím a nežehlím
Proboha, moji rodiče taky spí každý v jiným patře. Odkdy je nutný spolu spát k tomu, aby byl vztah funkční?
*Kotě*: tedy kotě , tebe bych chtěla za manžela, ty jsi tak zodpovědná
7kraska: Však se nevdávej, dnes už to není ze společenských důvodů nutné. Jen je to po právní stránce praktičtější. V případě, že se nic nestane, je to lhostejné, ale když se něco stane, přijdou komplikace. Životní pojistku taky nemám proto, že jsem chtěla zemřít, ale aby měli alespoň drobné přilepšení, kdyby se mi něco stalo. Jsem realista, který se připraví na horší variantu, aby pak byl šťastný, že nenastala.
Radka27: Jakto?
Manx: Milenka předhodí párek a neumyje nádobí, protože není čas. Muse se přece sexovat
Kdyby začala vařit a umývat, už by to byla manželka
A myslím, že ten "domácí servis" se u milenky nehledá, tam se hledá něco jiného, nedomácího
Sama jsem slíbila úctu, lásku i věrnost a po 4 letech mám pocit, že tenhle úkol bude HROZNĚ těžký
Manx 43 - naprosty souhlas! domaci servis je pro ne klicovy...
Bellana 20 - teda kvuli vdovskemu duchodu se zrovna vdavat nebudu....to je dost slaby argument, ale nejsme vsechny stejne...
cafe au lait: mozna je to tim, ze ti z prvni skupiny doufaji, ze v dalsim vztahu to bude jine, lepsi. Ti druzi tusi, ze asi ne, tak to nehodlaji ani zkouset
Při rozdílných názorech s manželem se vždycky dozvím, že jsem mu na radnici slíbila, že to, o čem je řeč budu plnit podle něho. Nevím, jak jsme to vzládli, protože jsme tam museli být snad týden, než jsem naslibovala všechno, co je mi předhazováno
. Naštěstí to máme nahráno, tak mám důkaz.
nechápu smysl takových vztahů
OlgaMarie: Jenže každý má jiné zkušenosti. Tak ti přeji ať ti ten optimusmus vydrží
OlgaMarie: no, my jsme se dali dohromady čistě z praktických důvodů, pak se nějaká láska i našla, pak zas ztratila a jak je to teď, ani nevím
v září oslavíme dvacet let soužití a naše dcerka v prosinci osmnáctiny
Kde láska byla,zůstane vždy.Osobní zkušenost.
olafka: Tak to je dobrý
Bellana: já vím, v případě náhlého úmrtí by to bylo blbý
Evikus: když mě chtěl, tak já nechtěla, když jsem chtěla, tak on nechtěl a teď už nechceme oba
Milá Eleonor - znám. Své vlastní rodiče...
olafka: a proč si se nevdala?
olafka: Je to sice extrémní případ, ale o jedné nevýhodě "nevdání" bych věděla – pokud tvůj partner zemře (což samozřejmě nikomu nepřeju, ale na silnicích umírají i mladí) a máš děti, které ještě studují, tak děti sice dostanou sirotčí důchod, ale ty vdovský ne. A v takovém případě se ty prachy hodí, nikdy nevíš, jestli se pracovní výkon nepropadne příliš hluboko, když je člověk zničený ztrátou blízkého člověka.
*Kotě*: Jsem 20 let "nevdaná", ale na žádnou výhodu, která by mi chyběla, jsem zatím, podotýkám zatím, nenarazila
leda že mi ve škole na třídná schůzce říkali cizím jménem, protože nejmladší dcera se jmenuje jinak než já