Nenávist je jedna z vlastností, kterou opravdu nemám ráda, a vždy jsem se jí snažila nejen vyhýbat, ale i předcházet. Ale život přináší různá úskalí a situace, že se zkrátka určitým věcem neunikne, tudíž i nenávisti.

 

Před 12 lety jsem se poznala s přítelem. Byla to opravdová láska na první pohled a já si ho pomaličku „oťukávala“ . Po dvouleté známosti a přemlouvání jsem svolila, že se seznámím s jeho rodinou. Tatínek byl naprosto úžasný, ovšem o mamince jsem po první větě: „ Jaké, že to mám vzdělání“ věděla, že budou problémy. Snažila jsem se ji nevyhledávat, a když nebylo vyhnutí, alespoň ji v ničem neodporovat a ve všem jí vyhovět. Proto jsme spolu docela dobře vycházely. Poté se seznámili i rodiče mezi sebou a můj táta jako pyšný otec pronesl krásnou větu, aby mě brali takovou, jaká jsem. A právě on mi po tomto seznámení řekl, že to nebudu mít opravdu jednoduché a hlavně „ před nikým se nepovyšuj, ale před nikým se ani neponižuj“.

 

Po 9 letech vztahu jsme se s přítelem vzali. A nevím, jestli tímto začaly vznikat problémy nebo jsem začala mít otevřenější oči. Mé tchyni se neustále něco nelíbilo. Všechno jsem dělala špatně, neustále mě o něčem poučovala a já už nechtěla být tou poslušnou holkou, která jí na všechno kýve. Věty typu „Ty to nemůžeš nikdy pochopit, protože my inteligenti myslíme úplně jinak“ (podotýkám, že mám maturitu, a nemyslím si, že bych byla nějaká „trouba“ a méněcenná tím, že nevlastním titul), mě opravdu dostávaly.

           

A přidávaly se další a další věci. Nejen, že podle ní pěstuji špatně květiny, vařím vůbec? Celý den se nezastavím, pečuji o dítě, starám se o nemocnou babičku, zvládám domácnost i práci na přestavovaném domku a k tomu ještě práci referentky. Když se nabídne, že mi pohlídá dítě, jsem ráda, že stihnu mnohem víc věcí nebo si někdy alespoň odpočinu, i když je to jen jednou týdně, a to se ještě doslýchám od sousedů, jak nic nezvládám, neumím se postarat o dítě, a kdyby ona mně nepomohla – NEEXISTOVALA BYCH a ona díky mně nic nezvládá a pak se z toho hlídání musí celý týden léčit. O to smutnější je fakt, že je v důchodu a kdykoliv k ní přijdu, jenom leží u telenovel, vaří jednou týdně a další čas tráví u kosmetiček a kadeřnic.

           

Moje trpělivost přetekla a NENÁVIST dosáhla vrcholu. A tak jsem jí vše řekla od plic, i to, že jsem si myslela, že si po tolika letech už na mě mohla zvyknout, podívat se i na kladné stránky toho, co jsem za sebou zanechala, pomohla svému manželovi v budování kariéry atd. Postavil se za mě i můj manžel, který je mi velkou oporou. Samozřejmě, že nic nepochopila a vytáhla na mě protiargumenty.

           

Snažím se ji opět nevyhledávat, ale už kvůli mému dítěti, které samozřejmě za nic nemůže a nechci mu babičku odpírat, se občas shledání nevyhneme. Ona se dál přetvařuje, vážnější konverzaci se vyhýbáme a já se dál držím tátova hesla: „Před nikým se nepovyšuj, ale před nikým se ani neponižuj.“…

 

 

                                                                 

Reklama