Reklama

Uvařím večeři, připravím svíčky a servíruju.

Miláček přiběhne z práce a má radost v očích. Ví, že když takto přichystám večeři, blíží se večer se vším všudy, tedy i se závěrečnou třešničkou na dortu...

 

Dá mi pusu, jde se umýt a převléknout.

Na tyto chvíle spolu se oba těšíme celý den...

 

Pustíme si příjemnou hudbu, svíčky zapálíme, a usedneme.

Bohužel vařím dobře. A můj miláček chodí z práce hrozně hladový...

 

Znáte tu pohádku O pejskovi a kočičce, jak pekli dort? Myslím, jak tam byl ten zlej pes, který jim dort nakonec celý zhltal?

Říká se v ní: „A dort byl moc horký, ale pes ho hltal, hltal, až ho celý dohltal.“

 

Tak takhle přesně to vypadá u nás.

Miláčkovi nevadí, že je jídlo horké. Brambory mu odpadávají od úst, při jídle srká a vydává divné a hlasité zvuky. Hltá jako ten pes. Občas když se odvážím zvednout hlavu, vidím místo něj naproti mně toho zlého psa, kterého nakreslil pan Josef Čapek. Ten se v pohádce ale odvalí a skučí někde ve křoví, kde ho najde pejsek s kočičkou.

 

Ten můj se odvalí do ložnice a čeká na tu třešničku.

Nejsem schopná. Bojuju s tím obrázkem, který jsem viděla naproti sobě před chvílí u stolu. Vymazávám si obraz uslintaného psa a pod zástěrkou umývání nádobí se v kuchyni ještě zdržuju.

 

Konečně pohádka mizí a já jsem schopna činu.

Jdu to ze sebe ještě spláchnout do koupelny a sprchou se zbavím posledních uslintaných představ.

 

Jinak ho mám ale ráda, je to takový můj hltající a uslintaný miláček...

 

Myslíte, že ho lze naučit stolovat? Jak na to?