Existuje několik důležitých věcí a pravidel, která by měla fungovat při soužití dvou lidí. A jedním z nich je důvěra. A tak mě napadlo: Má smysl vztah, kde člověk tomu druhému nevěří, ať už se jedná o cokoliv?

Úplně jednoznačné to není, i když důvěra je ve vztahu hodně důležitá. Asi tedy záleží hlavně na tom, co jsme ještě ochotni akceptovat.

Přečtěte si také:

„To je pravda, ale řekla bych to jinak: záleží na tom, co si necháme líbit. Já jsem dost tolerantní, ale taky nevydržím všechno,“ říká pětadvacetiletá Veronika, která žije tři roky s Mirkem. A kromě důvěry je v jejich vztahu všechno v pohodě.

Já mám Mirka ráda, máme pěkný vztah, společné zájmy, rozumíme si, i sex je dobrý. Jediný problém je v tom, že mu nevěřím. Už skoro od začátku, potom, co jsem se párkrát přesvědčila, že lže. A nevím, co s tím. Protože Mirek to nikdy nepřizná.

důvěra

Těch případů, kdy jsem odhalila, že Mirek neříkal pravdu, je dost. Jsou to asi maličkosti, jako že mi tvrdil, že bude až do sedmi hodin v práci, a pak jsem mezi kamarády v hospodě zjistila, že v práci skončil už v pět, nebo když jel v neděli brzy ráno do práce s tím, že má službu, a když jsem za ním v poledne zašla, jestli půjde se mnou na oběd, tak mi na recepci řekli, že tam vůbec nebyl. Když jsem se ho na to ptala, tak mě vždycky odbyl (recepční si mě nevšimla, kámoš si nic nepamatuje...), vždycky měl prostě odpověď. Už jsem se dál nevyptávala, ale nepřesvědčil mě. Pochybnosti mám pořád.

Když má Mirek potřebu vymýšlet si v maličkostech, nelže mi i v zásadních věcech?

A to je to, co mě trápí nejvíc. Nemůžu mu věřit. Ať jde kamkoliv nebo dělá cokoliv, vždycky mi v hlavě blikne otázka: Je to opravdu tak? Sice nic neříkám, ale myslím si své. A určitě mu v mnoha případech křivdím.

Ta nedůvěra je hrozná... Nevím, jak dlouho s tím pocitem budu moci žít. Ale dlouho asi ne.“

Další články v magazínu:

Reklama