Téměř každý den si připomínáme nějaký významný den. Ovšem jen málokdo z nás ví, co přesně se kdy slaví. Většinou o nějakém dni víme jen proto, že je státním svátkem, a někteří z nás tak nemusí do práce.

jud

Významných dnů jsou ale stovky. A většina z nich má své opodstatnění, svůj smysl. Jejich připomínání si je nesmírně důležité. Ať už jsou to dny věnované zdraví, kdy je lidem připomínán ten či onen zdravotní problém včetně možností, jak mu předcházet, či dny s celospolečenským dopadem.

Takovým dnem, který v sobě zahrnuje dalekosáhlé společenské důsledky, je i Mezinárodní den boje proti fašismu a antisemitismu, který si každý rok připomínáme právě dnes, 9. listopadu.

Je to již 72 let, kdy se v noci z 9. na 10. listopadu odehrála děsivá událost, tzv. křišťálová noc. Záminkou pro tuto akci se stal úspěšný atentát jednoho židovského mladíka na německého sekretáře. Atentát se „hodil“ nacistické propagandě, která se již delší dobu snažila všechny přesvědčit o židovském spiknutí proti německému národu. Bohužel, shodou okolností se v době úmrtí sekretáře konalo setkání nacistů, kde Goebbels vyzval k pomstě. Řada nacistů (jednotky SA) si to vyložila po svém a v noci vyšla do ulic.

Jejich cílem se stalo vše co nějak souviselo s Židy - nacisté rozbíjeli výlohy židovských obchodů a podniků, podpalovali synagogy, někde Židy i zabíjeli. Ty majetnější z nich deportovali do koncentračních táborů.

Jaký osud potom potkal Židy během druhé světové války, jistě každý ví.

Přesto jen málokdo z nás si umí představit, jaké hrůzy museli zcela nevinní lidé zažívat, a to jen proto, že se narodili jako Židé.

O tom, jaký byl nacistický režim a jak nelidsky zacházel s těmi, kteří se mu znelíbili, suše pojednává mnoho učebnic. Najdou se i beletristické knihy, které tyto události přibližují, některé hůře, jiné lépe. Já bych vás ráda seznámila s jednou takovou knihou, která je (dle mého) skutečně výjimečná.

Přečtěte si skutečný příběh

Kniha nese titul Nemohu mlčet (podle jiných překladů Musím říci či Musím vyprávět) a napsala ji litevská autorka Marija Rolnikaitė. (V češtině se můžete setkat s počeštělými variantami jejího jména - Máša / Maria Rolnikasová / Rolnikaitová.)

Tato kniha je cenná především tím, že příběh není smyšlený - jde o deník autorky. Dalším cenným prvkem je i to, že v době války byla Marija Rolnikaitė dospívající dívenkou, ještě dítětem. V knize se tudíž odráží pohled dítěte, které nechápe, proč se to všechno děje, co udělalo špatně, že nemůže chodit do školy, že musí jíst plesnivé jídlo, protože lepší jídlo si Židé nezaslouží...

Marija Rolnikaitė si svůj deník začala psát na začátku války. První část deníku se zachovala, protože ho stihla předat svému učiteli, který ho u sebe skrýval do konce války. Další části deníku již Marija psala v ghettu, do kterého ji zavřeli spolu se všemi ostatními Židy ve městě. Protože deník byl svým obsahem velmi nebezpečný, učila se jednotlivé texty nazpaměť. Po skončení války potom texty přepisovala.

Marija se jednu noc nestihla vrátit domů, když šla ukrýt deník ke svému učiteli a poprosit jej o jídlo. Druhý den zjistila, že rodina již byla deportována do ghetta. Měla ale štěstí, protože se jí podařilo najít mámu, obě sestry i nejmladšího bratříčka, takže rodina byla v ghettu pohromadě. Jen táta chyběl, ztratil se jim, když se snažil sehnat rodině odvoz na bezpečnější venkov. Starší sestra z ghetta brzy uprchla. Spolu zůstali už jen čtrnáctiletá Marija, její maminka, sedmiletá sestřička Ráječka a pětiletý bratříček Ruvik.

Zpočátku byl život v ghettu snesitelný. Každý věřil, že válka co nevidět skončí. Jenže válka nekončila. Každý, kdo chtěl v ghettu přežít, musel pracovat. Lidé, kteří nepracovali, byli nacistům k ničemu, a proto je nemilosrdně odváželi za Vilnius, kde je nahé stříleli a pohřbívali do společných hrobů. Ovšem ani ti, co pracovali, neměli vyhráno. Jídla bylo málo, většinou jen tak pro pracujícího. Jenže každý pracující člověk živil nejen sebe, ale i svou rodinu. Proto i Marija musela začít pracovat, aby pomohla mámě uživit obě mladší děti. Každý Žid se snažil přilepšit si a přinést do ghetta jídlo, které získal (např. výměnou za oblečení v době, kdy všichni věřili, že do zimy válka skončí). Jenže do ghetta se jídlo přinášet nesmělo. Každý byl důkladně prohledáván, a našel-li u někoho dozorce jídlo, nemilosrdně ho zbil, v horším případě poslal na popravu.

Staří lidé, nemocní lidé a malé děti se velmi brzy staly pro nacisty přítěží. Dozorci proto podnikali nečekané přepady v ghettu a každého takovéhoto „neužitečného“ člověka odvlekli na popravu.

Stejný osud bohužel potkal i Marijinu rodinu. Když byli opět všichni v noci vyhnáni z postelí a po absolvovaném nepochopitelném pochodu se vraceli do ghetta, u brány je čekala selekce. Marija prošla - byla mladá a schopná pracovat. Ovšem její maminka, která držela mladší děti, byla odstrčena na druhou stranu. Marija se za ní chtěla vrhnout, ale dozorci jí to (naštěstí pro ni) nedovolili. Maminka, které okamžitě došlo, co se děje, na ni volala, ať nechodí, a na dozorce křičela, že Marija je silná a zdravá, že dobře pracuje. Poté, již na korbě auta, zvedla obě děti, jedno po druhém, aby se Marija mohla naposledy podívat na své milované sourozence.

Od té chvíle začal Mariji velmi těžký život. Jak válka postupovala, dozorci se k Židům chovali stále krutěji, přepady a popravy byly častější a častější. Nakonec přišla deportace Židů do koncentračních táborů.

Zde Marija, věkem ještě dítě, zažila neskutečné hrůzy. Každý den pro ni mohl být posledním, protože dozorci v koncentračních táborech byli ještě krutější než dozorci v ghettu. Týrali Židy (ale i další lidi, kteří byli v táboře zavřeni, např. homosexuálové, inteligence...) tím, že je nutili cvičit nesmyslné cviky až do naprostého vyčerpání. Kdo omdlel, toho zastřelili. Vězni často museli stát dlouhé hodiny na mrazu, v nedostatečném oblečení. Pro větší pobavení si dozorci vyhlédli sem tam nějakou oběť a polévali ji studenou a horkou vodou. Člověk takovéto teplotní šoky samozřejmě nemohl přežít, umíral velmi krutou smrtí.

Přežít koncentrák, to byl vlastně zázrak. Pokud člověk unikl téměř dennímu střílení a mučení, musel se vypořádat s velkým hladem a nadmírou fyzicky náročné práce.

Mariju jednou nahnali do sprch, kde měla pomoci vysvlékat ženy, které přivezli z práce v lese. To, co Marija viděla, to nebyly ženy, ale jen jejich stíny. Jak byla ráda, že ji do první pracovní skupiny nevzali! Od těch zbídačených žen totiž zjistila, že je nahnali do příkopů plných ledové vody, kde musely těžce dřít. Žena, kterou Marija vysvlékala, ji poprosila, ať jí nesundává dřeváky. Proč?, divila se Marija. Žena jí odpověděla, že se jí na nohách udělaly hnisavé boláky a dřeváky již nejdou sundat. Marija byla zhrozena - té ženě přirostly dřeváky k nohám! Dozorkyně si všimla, že Marija ženě nechala dřeváky na nohách, a okamžitě jí poručila dřeváky sundat. Žena prosila, ať to nedělá. Dozorkyně se naštvala a sama té nebožačce dřeváky z nohou strhla. I s kusy masa! Co na tom, že to tu nebohou bolelo, stejně jí zbývalo už jen pár chvil života.

Podobných příhod Marija popisuje více. Je až neuvěřitelné, co se z člověka může stát, když podlehne nějaké ideologii, když uvěří, že někteří lidé nejsou lidmi, že jsou podřadní. K nim si pak přece ti nadřazení mohou dovolit cokoli! Člověk, ovlivněný pomýlenou ideologií a omámený mocí, se stává zrůdou, probouzí se v něm ty nejhorší pudy.

Je nesmírně důležité, aby si každý člověk uvědomil, že jakékoli myšlenky, které hlásají nadřazenost určité skupiny lidí a potlačují práva jiné skupiny lidí, jsou nesmírně nebezpečné. Ať už se jedná o nenávist k Židům, k Romům, k homosexuálům nebo komukoli jinému.

Vždy se může stát, že se najde jedinec (či víc), který tomuto mámení podlehne, nechá se opájet svou mocí - svou nadřazeností, a v rámci „očištění rasy“ či podobných nesmyslů vezme „právo“ do svých rukou. Jako tomu bylo během druhé světové války. Jako tomu bylo například nedávno, kdy skupina mladíků zapálila dům romské rodiny (kdo by neznal příběh malé tříleté Natálky).

Připomeňme si nejen dnes, jak je důležité bojovat proti rasové či jiné nesnášenlivosti!

Na závěr bych ráda ocitovala snad nejznámější větu z knihy Nemohu mlčet. Vyslovila ji malá Ráječka během nočního pochodu, jen krátce před svou popravou:

A když lidi střílejí, bolí to?

Reklama