Vím, že to, co jsem chtěla říci, už nikdy nemůžou slyšet (možná), a to jsou mí rodiče. Maminka mně umřela v nemocnici, protože jsem jednoduše nezvládla péči o ni, dodneška mám velké výčitky a hrozně ráda bych jí řekla ještě jednou: ,,Maminko, mám tě moc ráda a, prosím tě, odpusť mi to, ale já opravdu nemohla... "

Nejhorší ze všeho bylo, že jsem měla pocit, že sestřičky z nemocnice mně daly skrytě najevo, že sem ji tam dala zemřít, a za vším byl jen pocit mé viny. Ale já opravdu nemohla jinak, neměla jsem ještě telefon, a jak zavolat někoho, kdo by píchnul injekci proti krutým bolestem.

Tatínek musel v nemocnici zůstat, sestřička mě sama upozorňovala, že domů jít nemůže, a tak sem se snažila, aby aspoň, když už skoro nevnímal, věděl, že s ním jsem a mám ho ráda. A pokud by byla možnost jim ještě něco říct, bylo by to toto: ,,Mám vás ráda a za vše děkuji."

A vzkaz pro všechny - řekněte těm, co máte rádi, to, co jim už pak nemůžete říci, nikdy nevíte, zda bude ještě čas, a lidi by si měli říci, jak se mají rádi a tak...


Je dobře, že jste o tom dokázala napsat. Čtenářky se vás určitě budou snažit pochopit a ocení vaši snahu o usmíření.

Reklama