Nechat děti na Silvestra samotné v počtu tři třeba jen na dvě hodiny, a nadto ještě děti, z nichž jedno jsem já a druhé moje vydařená sestra, není dobrý nápad. Skoro bych řekla nápad nebezpečný...

d
zdroj obrázek: Praha11

Přesvědčili se o tom moji rodiče v době, když mně bylo třináct a Evě šest.

Trávili tehdy Silvestra u tetičky, vyhlášené znalkyně značkových vín a jiných lihovin. Spolu s její jedenáctiletou dceruškou Mílou, která bez krajkových šatiček nešla ani s košem, jsme trávily večer zabráni do hry „člobrdo“ v jejím přepychovém pokojíčku.

Pekelně jsme se nudily.

Tedy já a sestra. Mílu to evidentně bavilo. Patrně i proto, že tvrdošíjně vyhrávala, a to i přes to, že jsme švindlovaly snad v každém tahu.

Z kuchyně se ozýval smích a cinkání skleniček.

„Ségra, nechceš jim tam něco lupnout, ať si to užijeme taky? Zkusíme to,“ napadlo mě, za což jsem inkasovala vražedný pohled „krajkové Milušky“.
„Ty lehni,“ požádala jsem ji.

Eva, která rozhodně nebyla dítětem, které by se něčeho obávalo, spíše by se dalo říci, že se všechno obávalo jí, se sebrala a odkvačila do kuchyně.

„Mně se chtělo čůrat.“
„No a co? Tak ses vyčůrala, ne?“
„To bylo vysoko.“
„A ty jsi spadla?“
„Já se netrefila.“
„Ježiš!“

Vyskočili všichni. Naši aby dezinfikovali tetin vyvoněný záchod, momentálně pomočený, a teta, aby je zadržela se slovy: „Jejda, vykašli se na to, Ruda to pak udělá, viď Rudolfe.“

Následně přicupitala zpět Eva s flaškou vína a zavřela za sebou takticky dveře.

Cvakly jsme si. Bylo to odporné.

V tom se dveře zase otevřely. Ještě jsem stihla lahev bleskem hodit pod Mílin polštář s obrázkem Sandokana. Otevřenou.

„Děti, my si dojedeme tady naproti na chvilku. Miluška ví, kde to je, tak kdyby něco…“
„Jistě, klidně.“


„Uděláme si vlastního Silvestra!“ Ne, to neřekla Míla.
„Tady se nesmí dělat čurbajs!“ Ano, to řekla Míla.
„Ty buď buďto zticha, nebo se přidej, nebo jdi na balkon!“
„Tak já vám pomůžu,“
předpokládám, že z Míly vyrostla politička. Jak viděla odhodlání, hned odložila morální kredit.
„Máte prskavky?“
„Tady.“

Prskavka prskala skvěle, ale pálila. Upustila jsem ji. Naneštěstí na polštář. Roztavilo se to ložní se Sandokanem.

Uhasila jsem to tím vínem z pod toho polštáře.

Zkrátím to.

Pokusily jsme se následně, pro jistotu, vyrobit vlastní ohňostroj tím, že jsme na koberec vylily lepidlo kanagon a se zájmem sledovaly, jestli hoří. Hořel.

Ta čára vedla od dveří balkonu ke dveřím do chodby. Mílu to náramně bavilo.

Chtěla ještě jednou.

„Hele, ale tentokrát půjdeme raději do předsíně.“

Kdo měl v tom věku vědět, že tam je lino, které je gumové, takže tam čára bude taky a bude smrdět pomalu víc než ta na koberci. Na bílém koberci.

Bavily jsme se nenuceně.

Znovu to zkrátím.

Jediné, co si pamatuji z příchodu rodičů, bylo zoufalé volání tety : „Evo, no táák, nemlať je na Nový rok!“

Neposlechla.

Reklama