Děti zatím nemám, ale dokážu si představit, že postarat se o ně 24 hodin denně není vůbec jednoduché. Mám kolem sebe spoustu maminek a vím, že je pro ně velmi těžké sladit všechny pracovní a jiné povinnosti s péčí o děti, zvláště když mu chtějí dát všechno, co potřebuje, a jednou z nejdůležitějších potřeb dítěte je maminčina přítomnost.

Vždycky s obdivem poslouchám, jak matky v mém okolí často dělí čas na pikosekundy, aby všechno stihly, aby rozplánovaly den tak, že bude využitý na maximum a ony neměly pocit, že něco zanedbaly. Není to lehké. Sama jsem zatím v bezdětném manželství a kolikrát si říkám, jak budu stíhat ještě péči o dítě, když už teď mám problém skloubit práci a domácnost a moje koníčky nebo zábava musí jít stranou. „Bude hůř, užívej si, dokud to jde,“ slýchám pravidelně od maminek s dětmi v mém okolí.
Zatím si tedy mohu dopřát ten luxus, že večer vyrazím za zábavou, aniž bych musela řešit, co s dítětem - kdo mi ho pohlídá?

Nedávno jsem tedy vyrazila společně s vdanou, také bezdětnou kamarádkou na koncert - zatímco její manžel trávil večer s mým manželem u nás doma - ideální kombinace. :) Měly jsme lístky do klubového patra, které kromě většího pohodlí při sledování koncertu nabízí také občerstvení formou rautových stolů, během koncertu můžete třeba posedět chvíli u baru a dát si drink - je to velmi příjemné.

Chci se bavit, dítě počká

Po příchodu na místo jsme šly nejdříve do šatny - malého prostoru odděleného od chodby, po které stále proudí množství lidí, páskou a stolkem s ubrusem, za kterým sedí jedna nebo dvě slečny šatnářky. Při svlékání bundy jsem si všimla, že vedle stolu na zemi leží malá „korbička“, takové to nosítko na dítě (omluvte moji jazykovou nevybavenost, nemám s tím zkušenosti. :)) Nejdřív jsem si myslela, že je prázdné - ale chyba lávky! Zahlédla jsem malinké nožičky, které se tam komíhaly, naklonila jsem se tedy, abych líp viděla, a opravdu - v nosítku si celkem spokojeně hovělo dítě.

nositko

Nemívám to ve zvyku, ale rozněžnila jsem se nad ním, trošku mi ho bylo líto, jak tam tak na zemi leželo. Obrátila jsem se na dívky, které seděly za stolem a přijímaly kabáty: „Jé, vy tu máte miminko? Někdy je to těžké, viďte, sehnat hlídání...“
Jedna z dívek se na mě usmála a odpověděla mi: „Ale ono není naše, my ho tady hlídáme...“
Přiznám se, spadla mi brada: „Prosím? Aha... to asi bude nějaké vaší známé, že ano...“
„Ale ne, odložila si ho sem nějaká paní, co šla na koncert. Prý sedí nedaleko, a když začne brečet, tak ho uslyší a přijde,“
usmála se zase šatnářka - možná spíš mně než tomu, co říkala, protože mně v tu chvíli už oči lezly překvapením z důlků pomalu až na zem k tomu robátku. :)

Poodešly jsme s kamarádkou dál, ale mně to v hlavě pořád „šrotovalo“. Říkám kamarádce: „To snad není možné, přece to dítě tady nemohla takhle nechat? Jak chce slyšet pláč, když sedí v hale, kde huláká hudba?“ A už jen k sobě jsem si drmolila - možná má chůvičku... tak to uslyší... no zkrátka nešlo mi to z hlavy!

Nedalo mi to, k šatně jsme se ještě dvakrát vrátily, podruhé jsem slečny požádala, jestli by jim nevadilo, kdybych si je s dítětem vyfotila. Myslím si totiž, že jinak by mi tuhle historku snad nikdo ani nevěřil.

dite

Po koncertě, když jsem si šla pro své věci, tam dítě stále ještě spokojeně chrupalo. Neprobudilo se prý celou dobu a maminka se na něj nepřišla podívat...
Tak jen doufám, že nakonec si ta zodpovědná matka své dítě vyzvedla - a snad se na koncertě dobře pobavila...

Možná jsem na to její robátko po celou dobu myslela víc než ona sama. Zvláštní.

Reklama