Reklama

Říká se „malé děti - malé starosti, velké děti - velké starosti“. Myslíte si, že je to pravda? Já to zatím neumím posoudit, ale dceři začíná puberta, takže to asi brzy poznám. Každopádně když dospívající a dospělé děti hledají partnery a odcházejí z domova, tak to určitě není nikdy lehké

A největší problém asi nastane, když se rodičům partneři dětí nelíbí. Samozřejmě jejich věc to není a nemají do toho co mluvit, vždyť s tím člověkem nežijí oni. Ale na druhou stranu - pokud chtějí dítě vídat, s jeho partnerem se musí stýkat a tolerovat ho. A když jim není po chuti, je někdy těžké vyhnout se střetům.

rodina

Podle mě jsou na tom trošku hůř rodiče synů, protože představa maminky je vždycky jiná, než co upřednostňuje syn. Navíc ta „cizí“ holka často do rodiny úplně nezapadne, přece jen to není dcera. Alespoň tak to vidí Libuše, jedna ze známých mé tety. „Náš syn Ondra si našel přítelkyni asi před dvěma lety. Myslím, že si spolu rozumí, to jsem moc ráda. Ale...“ začíná své vyprávění Libuše, která má kromě Ondry ještě dvě dcery a od nich tři vnoučata. Jen syn se zatím neoženil. „A já pořád doufám, že se někdy ožení, vždyť už mu letos bude třicet šest. Snad se někdy dočkám. Jenže se mi moc nezamlouvá, že by si vzal Karolinu, s kterou teď žije.“

Je úplně jiná

„Já vlastně nevím, proč ji nemám ráda. Ona je úplně jiná, do naší rodiny se moc nehodí. Prostě mi nesedí. Jsou to takové maličkosti, které mi na ní vadí, ale Ondra má na to asi jiný názor. Co třeba? Obvykle k nám jezdí oba na návštěvu o víkendu. U nás jí a přespí, ale Karolina nikdy nic nepřinese, mohla by vzít aspoň čokoládu, když jsou tu vnuci. A když už něco přinese, dá si to do lednice a pak si to sní, ani nikomu nenabídne. Přinejmenším mi to připadá neslušné. Ale jí to asi připadá normální, protože si ještě vezme jídlo s sebou domů, když potom odcházejí. Já jim samozřejmě dávám jídlo s sebou, vždyť to bude jíst i můj syn, ale ten způsob, jakým to dělá...

Vlastně mi ani nikdy s ničím nepomůže, nenabídne, že by třeba umyla nádobí nebo oškrábala brambory. Ale to mi až tak nevadí, doma to určitě dělá, aspoň podle toho, co povídal Ondra. Víc mi vadí to, že často jen tak sedí, kouká, my se bavíme, ona neříká nic, takže vůbec nevím, co si myslí, co jí vadí... Tváří se pořád stejně. A možná si myslí, že jsem úplně blbá, co já vím.

Taky mi připadá, že je na synovi hodně závislá, neopouští ho ani na chvíli. Říkám si, že by někdy mohl přijet sám, abychom si popovídali jen s ním a s dcerami, ale to se už hodně dlouho nestalo. A před Karolinou si některé věci říkat nechceme, to jsou přece rodinné problémy, které bych před ní říkala nerada.

Mám to synovi říct?

Nemyslím si, že bych byla netolerantní nebo viděla na Karolině chyby jen proto, že mi ,ukradla´ syna. Předtím měl jiné přítelkyně, některé jsme znali, taky s nimi chodil k nám. A jednu z nich jsem měla hodně ráda, rozuměli jsme si, tehdy mi bylo docela líto, když se rozešli. I manžel má na ni podobný názor, není to jen nějaký můj výmysl.

Je mi jasné, že syn má jiný vkus a jiné nároky než já, ale je těžké, když musím tolerovat člověka, který mi nesedí. Nezbývá mi než se s tím smířit, ale dobré to asi nikdy nebude, když už to nefunguje teď. Opravdu ji nemám ráda a cítím, že ona nás taky nemusí. Snad je s ní spokojený aspoň syn. Nevím, mám mu něco říct, nebo mám radši mlčet a dělat, že se nic neděje?“

O vztazích rodičů s dětmi jsme psali v našem magazínu: