friend

Na pravidelné „babince“ jsem se těšívala. Dvakrát třikrát do měsíce jsme se sešly, daly si dobrou večeři a semlely obligátní témata přes děti, chlapy, módu až po drby z práce. Teď je tomu konec.

Přiznávám, že mi moje kamarádky chybí. Jejich stesky, vtípky, názory i schopnost problémy druhých zhodnotit nezaujatě z určitého odstupu. Také mi chybí jejich životy, které jsem zase nezaujatě a z odstupu hodnotila já.

Znáte pořekadlo o štěstí z neštěstí druhých? To fakt funguje, i když samozřejmě ne doslova. Jak bylo povzbudivé slyšet, že starosti a nezdary prožívá i ten druhý a člověk v tom není sám! Že ten kříž na zádech zkrátka nosíme všichni.

Teď je se vším konec. Na své kamarádky jsem přestala mít čas. Částečně za to může finanční krize – všem nám přibyla práce a ubyl volný čas. A tak nějak se začala vytrácet ta potřeba se vidět. Vypravit se večer, kdy padáte únavou, na nějaký babinec? Zrovna když jste tak hezky usazené s knížkou? Zrovna když na vás čeká hora nevyžehleného prádla? Právě když se těšíte na další díl seriálu? A v momentě, kdy venku lije jako z konve? Vždy se najde nějaká výmluva a musím přiznat, že nejen na mé straně. Naše babince se zkrátka rozpadly. Za sebe musím říct, že za to může i „můj“ pes. Z práce vždy spěchám za ním, aby nebyl zbytečně dlouho sám. A přitom vůbec není můj – o tom ale někdy jindy.

Podívejte se, jak skončily dvě znepřátelené kamarádky

Z oblíbených babinců nakonec zbyly občasné telefonáty nebo krátká kafíčka jen ve dvou. Jedno takové mám mít zítra – a už teď vím, že se mi nechce. Musím přece stihnout ještě tolik povinností! Kam to až dospěje? Skončím nakonec jako kůl v plotě?

Máte vy čas na své kamarády? Jak to děláte?

Reklama