Sáhnout si až na dno... Kolik to může mít podob... Napíšu Vám v krátkosti, jak tomu bylo u mě.

Včera jsem se tady svěřovala o tom, jak moje dcerka bojuje s nádorem v hlavě, jak musela podstoupit 3 operace během 1/2 roku, jak to zvládá. Naznačila jsem taky, jak se mi nezdá její přítel, a taky on byl tou poslední kapkou, díky které přetekl můj pohár.

Bylo to po druhé operaci, tedy v období před Vánoci. Zdravotní pojišťovna zarputile odmítala platit životně důležité léky, což byla částka 5 tisíc měsíčně. Pro naši rodinu nemyslitelné. Dceřin přítel si finančně stojí dost dobře, ale ani ho nenapadlo se zeptat: "Hele, nepotřebuješ něco? Nechceš půjčit? Zvládáš to?" Klidně si u nás bydlel, zpovzdálí sledoval můj boj o dceřina práva coby vážně nemocné pacientky tohoto státu, předával dceři svoje chytré rozumy, jakože on se taky doma nesvěřuje, nezpovídá, nekomunikuje, tak proč by to měla dělat ona atd., až mi nakonec vyčetl, že já jsem špatná matka a chovám se jako řeznický pes.

Dcera se mi měnila před očima, rychle se snažila přizpůsobit nové lásce a pochopitelně nechtěla slyšet nic z mých výtek proti jejímu příteli. Můj manžel byl od samého provopočátku zaujatý proti němu natolik, že jsem ho musela usměrňovat, a vnitřně mě to strašně všechno žralo. Plápolala jsem mezi dvěma znepřátelenými stranami jako špinavé prádlo a bylo mi strašně.

V tomto ovzduší jsem neustále bojovala za úhradu léků a vypadalo to beznadějně. Kolem Vánoc jsem na tom byla skutečně špatně. Nemohla jsem jíst ani spát, hubla jsem a bylo mi zle psychicky i fyzicky.

Abych to zkrátila - zvládla jsem to. Odmítla jsem živit přítele dcery, léky nám jsou hrazeny díky výjimce, začala jsem jíst i spát. Jenom se bojím, jak bude jejich vztah dál pokračovat. Ona ho vidí pochopitelně přes růžové brýle, já jako sobce, který myslí hlavně na sebe.

Jitulenka

Milá Jitulenko, jako máma chápu, jak Ti je. Přejeme si pro své děti jen to nejlepší - u Tebe je to navíc znásobené ještě vážnou dceřinou nemocí. Jenže... ona je zamilovaná. Nevidí to, co Ty, nechce slyšet to, co jí říkáš.... Myslím, že čím více výtek na adresu svého přítele uslyší, tím více k němu přilne a bude stát na jeho straně.
Jestli Ti mohu k tomu něco říct - zkusila bych na Tvém místě jinou taktiku. Neupozorňovat na chyby toho mladého muže. Snažit se chovat, jako by nic. Bez despektu... Pokud je opravdu tak sobecký, jak popisuješ, dcera na to jistě přijde sama. Ale chce to čas. Momentálně vidí vše přes růžové brýle. Ale až přijde ta doba a ona třeba prohlédne... bude důležité, aby věděla, že za Tebou může přijít, postěžovat si, poradit se. Bez toho, aby se musela obávat řečí typu: "Vidíš, já jsem ti to říkala, a tys mi nevěřila."

Třeba je má rada úplně mimo, ale takhle nějak bych to asi řešila já. Přeju hodně štěstí a ať hlavně vše dobře dopadne.

Reklama