Vystudovala jsem střední veterinární školu a svou pracovní kariéru započala co by zootechnička.
Od útlého věku jsem tíhla ke zvířatům a k přírodě a tak jsem si myslela,že u zvířat zůstanu po celý život. Opak byl pravdou, protože jsem si vzala řidiče a tak jsem pomaloučku, polehoučku přičuchávala k naftě, která mi časem voněla víc, než kravské lejno a tak jsem se po druhé mateřské dovolené rozhodla, že to co dokáží páni řidiči, zmáknu také.

Nějak mě totiž rozčilovaly řeči typu, nervi se za volant a drž se raději vařečky....
Začínala jsem jako závozník, docela dřina, ale šla jsem dál za svým snem, stát se velkým kamioňákem. Závozničinu jsem vyměnila za vysokozdvižný vozík,Multikáru,Š 1203 a spousty dalších měnších vozítek, která mě neuspokojovala.

Sama jsem si udělala řidičák na náklaďáky a za další dva roky na návěsy.Tenkrát byl ale problém pro ženu jezdit s něčím jiným než byla Avie. Pamatuji si na svého vedoucího v jistém PBH, který když mě přijímal, tak se ptal co chci za auto a po mé odpovědi, že tu Tatru 148 co stojí na dvoře, málem zkolaboval, ale dal mi šanci a já už se jí nikdy nepustila.

Den co den, v každém počasí jsem usedala 13 let za různé značky nákladních vozů a bojovala kolikrát sama se sebou, když přišly chvíle, kdy jsem měla sto chutí se šoféřinou seknout a hlavně po revoluci, kdy jsem se vydala brázdit Evropu se 40 tunovým mazlíkem, stála jsem v řadě na hranicích i 23 hodin, neměla jsem se jít kam vyčůrat, umýt a najíst, protože tenkrát to bylo v úplně jiných mezích, než je tomu dnes.

Kolikrát jsem stála ubulená nad píchlou gumou, která váží 80 kg a já byla naprosto bezmocná s ní pohnout a příliš hrdá na to zvednout ruku a poprosit kolemjedoucí hochy o pomoc, mezi námi děvčaty, pomohli mi vždycky i bez prošení.

Dnes už nejezdím,jenom někdy,když země zavoní a zasteskne se mi po tom kulatém nesmyslu a po dálkách. Dnes jsem majitelkou dvou krásných nákladních autíček, značky Volvo a dělám soukromě spedici, to znamená, že zajišťuji náklady pro podobné nadšence, kteří brázdí silnice se svými vozy.V mých stopách jdou dnes i obě mé děti a musím říct,že mladší z robátek je dcera,která ač zdravotní sestra se také rozhodla,stát se řidičem kamionu a tak je právě nyní na své první velké cestě se svým "Dafíkem".

Na závěr chci říct, že tahle práce řidiče, mi mnohé vzala a na druhé straně, také hodně dala. Je to týmová práce, náročná na čas, pro ženy leckdy tvrdá a neženská, protože málo platné, zatím je u nás stále více šoféřina doménou mužů než žen, ale musím s radostí konstatovat, že každý rok na Truckovém festivalu,jehož součástí je "Babinec" pozoruji neustálý nárůst žen řidiček a já jim všem přeji, ať jezdí jen anténkou k nebi a kolečky k zemi a ať do této mužské profese, se ctí a bez obav vnesou i trochu té naší ženskosti ...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Šťastnou cestu všem řidičkám přeje 

Reklama