Společné soužití dvou lidí by mělo být založeno na lásce, vzájemné úctě, toleranci a také na důvěře. Pokud něco z toho selže, těžko se vztah vrátí do počátečního stavu.

Jitka s Liborem jsou manželé už patnáct let. Mají dvě krásné holčičky, z nichž ta mladší začala teprve nedávno chodit do školky.
Jitka tak mohla konečně nastoupit do práce. Mateřská dovolená se jí zdála už nekonečná, neboť byla doma rovnou s oběma.

Nmobilajít práci nebylo snadné, ale štěstí se na ni usmálo, když potkala svou dávnou kamarádku, jejíž manžel zrovna sháněl denní obsluhu za bar do fitcentra. Napřed ji vzal na zkušební dobu s tím, že když se osvědčí, tak spolu podepíšou pracovní smlouvu.

Jitka byla nadšená. Práce se jí moc líbila, konečně se dostala do kolektivu, i když v převážné míře mužského. Navíc dostala od šéfa permanentky, které přinesla s radostí domů svému manželovi.
„Hele, Libore, mám pro tebe permanentky do fitka. To je dobrý, ne?“
„A proč jako? Připadám ti málo fit?“
byla jeho první reakce.
„Ale ne, ale když už je ta možnost, proč ji nevyužít. Vždyť můžeš vzít i holky. Já vám namíchám nějaký dobrý nápoj.“
„Jasně, mě zabavíš s holkama u nářadí a sama budeš koketovat s chlapama u baru.“

Jitka si už dříve povšimla, že její nová práce Liborovi moc nevoní. Ale co by chtěl? Najít dnes práci, ještě k tomu s dvěma malými dětmi, není vůbec jednoduché. Navíc kamarádčin manžel ji dobře platí a kvůli dětem jí přizpůsobil i pracovní čas. Jelikož má však těch poboček po republice otevřeno víc, komunikuje s Jitkou převážně po telefonu. Takže častými sms, a to vytáčí Libora ještě víc.
„Co ti pořád píše? Co chce v neděli?“
„Prosim tě, to jsou fakt pracovní věci, na, přečti si to.“
„Já nepotřebuji nic číst.“

Před Jitkou ne, ale sotva odběhla na chvilku vedle do kuchyně nebo uspat holky, už jí projel všechny zprávy.
Jitka ho nachytala zcela náhodně.
„Ty mi chodíš do mobilu?“
„Ne, ale dlouho zvonil, tak jsem ho zvedl.“
„Co to povídáš, vždyť nezvonil.“

Několik dnů byl klid, ale Jitka už byla obezřetnější, i když neměla co tajit.
Až jednou se nějak nepohodli a Libor ji v návalu vzteku vyčetl věci, které mohl znát jedině z sms z jejího mobilu. To Jitku rozčílilo.
„Nepřeji si, abys mi lezl do mobilu a četl moje zprávy. Pokud budeš chtít něco vědět, tak se mě zeptej.“
„A proč se rozčiluješ? Máš tam snad nějaké tajnosti? Jsme přece manželé, tak mám právo vědět, kdo ti píše.“
„Tak to teda nemáš. Já bych ti do mobilu nešla.“

Čím déle Jitka pracuje ve fitku, tím více hlodá v Liborovi červíček pochybnosti. Pokud je doma, při každém příchodu zprávy na její mobil to v něm cuká a představuje si, který z klientů ji asi zrovna píše. Nejradši by si to všechno pročetl a zkontroloval.

Jitka si už nastavila tichý tón a mobil si schovává, nebaví ji vysvětlovat, kdo a proč jí píše. Dřív si ho nechávala normálně na stole a nikdy by ji nenapadlo, že jí tam Libor půjde.
Nechápe, proč k ní ztratil důvěru, jestli jenom proto, že nastoupila do zaměstnání, kde se pohybuje mezi muži?
Přece kdyby nějakého měla, tak to nebudou řešit přes sms...

Čtěte také:

Reklama