Já si nikdy žádná předsevzetí k Novému roku nedávám. Myslím, že sliby sami sobě můžeme dávat kdykoliv během roku a nečekat na významné datum. Toto se mi stalo koncem roku 2005, přesněji v listopadu.

Samozřejmě, byla v tom kočka - jak jinak. Přesněji řečeno kocouři.

Před naším panelákem, pod širým nebem a auty na parkovišti žijí dva kočičí bezdomovci, jeden mourek, druhý černý jak eben. Velcí plašani, ale pravidelní strávníci.

Dole v domě bydlí dva staří manželé, kteří zvířata milují a kteří kromě svých psů a koček, co mají doma, přikrmují i ty dva výše zmíněné kocourky venku. Ti už jsou tak naučení, že ráno i večer v pravidelnou dobu své krmiče vyhlížejí. Když jsem potkávala venku toho starého pána, napadalo mne, co by se stalo, kdyby onemocněl a paní na to všecko zbyla sama.

Bohužel - stalo se, že pán vážně onemocněl a byl převezen do špitálu. Paní se div nesesypala z toho všeho, když jsem ji potkala, tak náš rozhovor vždycky skončil jejím pláčem, jak toho má moc. A tak mne napadlo nabídnout jí pomoc, že to krmení venku vezmu dočasně za ni.

A toto bylo to moje předvánoční předsevzetí: kocoury ochočím natolik, že je před Silvestrem (aby unikli tomu hlukovému peklu) převezu do útulku!

Všecko jsem si v útulku domluvila a pravidelně kocourky krmila. Měla jsem zpočátku obrovský úspěch, kocouřiska si mě oblíbila, Moureček i Čert se mi vrtěli kolem nohou a nechali se s předením hladit.

Už jsem si libovala, jak to pěkně pokračuje. Ale se zvyšujícím se datem se mi zvyšovala i nervozita, protože mi bylo jasné, že je musím nějak dostat do přenosek, a budu na to sama. Tak mne napadlo začít je na ně zvykat.

Kdo by mě ráno i večer pozoroval, tak by si řekl, že mi přeskočilo. Představte si babu ve vaťáku, jak vychází ze dveří domu se dvěma přenoskami a žrádlem pro kočky. Přenosky u plotu otevře a na plotě krmí kocoury. Po krmení přenosky zase prázdné zaklapne a odnese domů. Den co den. Blázen!!!

V plánovaný den D jsem nastoupila krmení v 6.00 jako obvykle, ovšem tentokrát s mimořádně chutnou konzervou, a v kožených rukavicích. Kocouři byli už celý týden hodně neklidní, protože byly prázdniny a děti je asi proháněly a plašily. Proto se asi mourek nedal vůbec vylákat zpod auta a černý pro jistotu přeskočil plot na druhou stranu. Jídlo si přitahoval tlapkou k sobě. Já byla zoufalá.

Měla jsem zjištěný spoj autobusem, v útulku čekala paní  -  na domluvenou hodinu - a kocour nechce spolupracovat! Div jsem před kocourem neklekla, aby přišel blíž. Nakonec jsem ho líbezným hlasem zlákala k sobě.

Žral, ale ještě se stíhal ohlížet, jestli mu něco nehrozí. Přepravka byla těsně u něj. Vzmužila jsem se a uchopila ho. Lidi, to jsem ještě nezažila. Kocour, samý sval a šlacha (dobře jsem ho vykrmila) se mi vyrval a ihned zajel pod auto na parkovišti.

Bylo mi jasné, že celá dlouho připravovaná akce skončila fiaskem a mohla jsem být ráda, že ještě vidím na obě oči. Pro kocourka to muselo být hrozné, poprvé ho chtěl někdo ulovit a vstrčit do bedny. Nedrápal, nekousal, jen bojoval, aby se dostal z mých rukou. 

Strašně mě mrzelo, že se mi moje předvánoční předsevzetí splnit nepodařilo - ne kvůli mně, ale kvůli těm zvířatům. Uvědomila jsem si ale, že jenom dobrá vůle a přání nestačí. Pořád mám v sobě pocit něčeho nedokončeného a nesplněného, pocit, že jsem selhala.

No, nějak se s tím musím vypořádat - kocouři budou krmení i nadále (pán už se z nemocnice uzdravený vrátil) a já si budu intenzivně přát, aby už bylo jaro, teplo, a já nemusila myslit na to, že holt ne všechny kočky jsou ochotné nechat se zavřít do bedny. I když by to bylo v jejich prospěch.

Gerda


Milá Gerdo,
nesouhlasím s Vaším pocitem! Vy jste neselhala. Udělala jste pro ta zvířata vše, co bylo ve Vašich silách. Někdo by neudělal ani to.

Plníte svá předsevzetí? Nebo na ně zapomínáte již 2. ledna?

Dárečky za nejzajímavější příspěvky?
*   kalhotky Chinaski (velikost L)
*   stolní hra k pivu
*   videokazety
                                                        redakce@zena-in.cz

Reklama