Početná rodina je krásná věc. Velký stůl, za ním sedí rozesmáté děti a způsobně čekají na jídlo. Muž odkládá noviny a spokojeně pozoruje své potomky i manželku. Žena jako ze škatulky s úsměvem a se rtěnkou na rtech nalévá polévku. Konec reklamy na polévkové koření bez konzervantů…

Ačkoliv z předchozích řádků zaznívá sarkasmus, tak ženě, která je vyslovila, to snad ani nemůžeme mít za zlé. Dlouho se totiž snažila vměstnat do této představy ideální rodiny, kterou nám předhazují reklamy na pomůcky do kuchyně.

  • Ale teď najednou propadá zoufalství. Chtěla to vůbec tak? A není to rouhání, když si stěžuje?

Třicetiletá Nikola si vzala svou studentskou lásku. Celkem brzy porodila první dítě. A byla dobrou mámou. Vyvařovala, žehlila, chodila na dlouhé procházky, aby bylo děcko na čerstvém vzduchu. Nelitovala, že nedostudovala školu. Plně se věnovala kloučkovi, který jí dělal jen radost.

Nicméně stále tak trochu – a dosti tajně – doufala, že se do školy jednou vrátí. K tomu však nedošlo. S manželem se domluvili, že by druhé dítě neměli odkládat. „Souhlasila jsem, protože jsem věděla, že těhotenství je dar, že řada mých kamarádek se marně pokouší, a nic,“ začíná své vyprávění žena, která vypadá mnohem starší než na svůj věk. A není se co divit. Po druhém dítěti přišlo jako překvapení bez větší pauzy třetí a sny o jiné seberealizaci se rozplynuly.

tři

Foto: Shutterstock

Navíc manžel přijal místo na druhém konci republiky,“ pokračuje mladá žena, která si nervózně žmoulá vlasy. „Odjíždí v pondělí brzy ráno a vrací se v pátek pozdě večer, občas je tam i přes víkendy,“ dodává Nikola, která nejdřív nad situací velkoryse mávla rukou a byla ráda, že na tom budou finančně lépe, ale teď by byla raději, kdyby její partner měl něco hůře placeného, ale byl s ní doma.

Jsem strašně unavená. Všechny tři děti jsem měla velmi brzy po sobě. Dva kluci a nejmladší holčička zaplňují každou minutu mého života. Je to asi k smíchu, ale nemám soukromí ani na toaletě,“ pokouší se o úsměv unavená maminka.

  • Oba kluci už chodí do školy, ale každou chvíli jsou nemocní, takže si Nikola dál zoufá.

Někdy jsem na děti i zlá,“ dodává pak a provinile sklopí oči. „V přítomnosti jiných se držím, ale pak mi ujedou nervy. A kluci jsou fakt raubíři, vycítili, že je nezvládám a nepomáhá nic.“

„Bojím se, že se na nich podepisuje i moje nespokojenost. Ale nevím, jak z bludného kruhu ven. Manželovi stále říkám, ať změní práci, ale on to nechce slyšet. A je pak ještě podrážděný a bojím se, aby mě nakonec neopustil. To bych asi nepřežila,“ uzavírá svůj smutný příběh maminka.

Přečtěte si také:

Reklama