Když jsem byla malá, trávili jsme vánoční svátky v sedmi. Já, rodiče, dva sourozenci, babička a teta. Někdy nás bylo dokonce osm, když přijela i druhá babička.

Teta si časem našla přítele, vdala se a začala slavit Vánoce s ním. Babička mi v 17 letech umřela, ale druhá babička se přistěhovala do našeho města, a tak nás bylo stále šest. Jenže čas šel a i druhá babička umřela. A tak nás zbylo pět. Časem si našla má sestra přítele a přestěhovala se k němu. Zbyli jsme u vánočního stolu tedy čtyři. Loni pracoval bratr v Anglii a nemohl na Vánoce přijet, takže jsme byli jen tři. A letos jsem se já přestěhovala k příteli, a tak budeme u vánočního stolu dva. Naštěstí se brácha vrátil z Anglie, takže rodiče nebudou sami.

Je to docela smutné, když se rodina rozchází a když je u vánočního stolu stále méně lidí. Naštěstí rodiče nikdy nebudou úplně sami. Já sice bydlím nyní daleko, ale určitě je navštívím. A jednou snad budeme s přítelem mít svůj byt a bude dost prostorný, abychom mohli naše rodiče k vánočnímu stolu přizvat.

Přeji vám všem, ať máte u vánočního stolu vždy někoho, s kým vám bude dobře.

Vlčice


Milá Vlčice, váš příspěvek mi připomněl Deset malých černoušků :-)
Ale vážně - vaše přání myslím vystihuje podstatu věci. Nemusíme si rozumět vždycky a s každým, je třeba ale mít u stolu aspoň někoho, s kým mi bude dobře.

Přeji vám hodně pěkných vlčat, ať se vám rodinná nora zase brzy zaplní :-)

Reklama