Čím míň víš, tím líp spíš. Na tomhle okřídleném úsloví bude určitě kousek pravdy. Své o tom ví i pětačtyřicetiletá Simona. I když na to musela přijít poněkud nevšedním způsobem.

 

Simona je pohledná dáma, přesto je zrovna single. Je milá, ale velmi stydlivá. V některých oblastech navíc velmi konzervativní. A to je právě kámen úrazu. Pracuje v nemocnici jako zdravotní sestra, a ani to se jí zrovna nevyplatilo. Přístup k důvěrným informacím se zkrátka nevyplácí.

 

Již několik měsíců tajně obdivovala svého známého Romana. Jenže jak již bylo zmíněno, je velice stydlivá, a právě proto byla její láska čistě platonická. Ač oba bydlí několik desítek metrů od sebe, netroufla si nikdy na víc než na „náhodné“ potkávání. A tak chodívala vynést smetí i několikrát denně. Nemějme jí to za zlé. Vždyť snad v každém věku je nepříjemným vedlejším účinkem zamilovanosti částečné, až úplné zatmění mozku.

 

Dalším průvodním znakem zamilovanosti bývá také tendence objekt svého zájmu idealizovat. A toho patřičně využili škodolibí přátele. Zatímco Simona snila o tom, jak Roman každou neděli chodí na romantické procházky tamní přírodou, někteří to chápali jako přihrávku na smeč: „A taky jsem slyšel, že prej docela rád praktikuje sado-maso.“ Nebohá konzervativní křehká dáma rázem upadala do mdlob.

 

Nápor ze strany známých a dvou kolegů, kteří do ní zřejmě „hučeli“ od počátku noční služby, nakonec nevydržela, rozhodla se udělat první krok. Než se svým vyvoleným setká, musí si o něm zjistit co nejvíc informací. „Horoskop!“ Vyskočila z křesla a ťukla se přitom do čela. „Datum narození máme, jen stačí zjistit místo.“ Zraky všech padly na počítač. „Databáze!“ Ťukla se do čela podruhé.

 

„Pokud se tady aspoň jednou nechal ošetřit, bude to místo narození možná mít v záznamu. Jméno máme, datum narození taky, nebude těžké ho najít,“ uvažovala, zatímco se plížila k počítači, jako by se právě chystala pomocí tlačítka enter svrhnout atomovou bombu na Spojené státy americké.

 

„Hele, mám to. A byl tu docela nedávno v noci na pohotovosti s…“ odmlčela se. „S… No, do hajzlu…“ Kolegům, kteří nahlíželi přes rameno, se dařilo soucitně zadržet smích, přestože jim tekly slzy, nikoli však z dojetí. 

 

„Tak já ho mám za něžného romantika. Vidím ho, jak chodí do kostela, kupuje květiny a bonboniéry, navštěvuje nemocnou babičku…“ dech popadající Simona klesla zpátky do křesla. „A jemu tady mezitím tahají svíčku z pr… z tlustého střeva."

 

A bylo po lásce.

 

Máte taky pocit, že někdy je lepší nevědět?

Reklama