Reklama

Jedno z mých oblíbených míst se mi vybaví vždy, když se o něčem takovém mluví. Pro mě má v tomto směru velký význam Vranovská přehrada. Kdykoliv se řekne Vranov, rozlije se na mé tváři blažený a zároveň nostalgický úsměv. Můj děda rok co rok dostával na několik týdnů k dispozici krásnou chatu v Lančovské zátoce. Milovala jsem to tam - lesy, voda, parníky, ryby....

Jezdila jsem tam od narození až do svých 10 let, kdy děda umřel. Každý rok jsme tam s ním trávili týdny a pak to najednou skončilo. Na Vranov jsem sice jezdila dál, ale do „naší" chatičky jsem se už nedostala. Občas jsem nakukovala dovnitř a přála si, abychom tam místo těch cizích lidí byli zase my, ale nešlo to. Už se to nedalo vrátit... Až ke svým 22. narozeninám jsem dostala dárek - víkend na naší" chatě. Těšila jsem se úplně neskutečně! Hned jak jsem otevřela dveře, ucítila jsem známou vůni. I kdybych tu stála se zavřenýma očima, podle této vůně bych 100 % poznala, kde jsem. V chodbě stojí stále stejný botník a stále stejný věšák. I podlaha stále stejně vrže. Zpaměti si v duchu odříkám, co ve kterém pokoji najdu. Nemýlím se naprosto v ničem, právě tak to tam objevím i po těch 12 letech. Nic, skutečně téměř nic se nezměnilo. Na zdi visí obraz přesně tak, jak si pamatuju, ve skříňce nacházím staré známé cestovní šachy a v kuchyňce naše staré pomačkané rendlíky. Zlehka přejedu rukou po dřevěném stole. Nedalo by se snad ani spočítat, kolikrát jsme u něj seděli a mastili karty o desetníky... Otevřu okno. U mola se houpe plechová lodička a hladina přehrady se třpytí.

Zhluboka se nadechnu. Je tu krásně, ale... nějak to už není ono. Něco podstatného tomu chybí. Lépe řečeno NĚKDO... Když se ale pořádně zadívám z okna dolů, uvidím ho. Stojí na terase jako vždy v dlouhých kalhotách, sandálech a bez tílka a nahazuje udici. Vyběhnu z chaty a beru to dolů po krkolomných schodech, před kterými mě vždycky varoval. Vezmu svůj malý proutek s vlascem a háčkem a utíkám k němu.

Dědo, dáš mi taky kousek těsta na ryby?" zamhouřím oči do sluníčka a podívám se vzhůru na něj. V upracovaných prstech mi užmoulá kuličku a napíchne ji na můj háček...

...Co na tom, že dnes už jsem o půl hlavy vyšší, než byl tehdy on, a že už si pořádnou udici umím nahodit sama...

Heather


Milá Heather,
jo ryby, taky jsem chodila s tatínkem, který tu už chybí. Vždycky jsem si zamotala vlasec, ale ryby mi braly nejvíc. A všichni rybáři na břehu měli vztek.