Reklama

Milá redakce, milé čtenářky a čtenáři, při pročítání příspěvků se mi vybavil poměrně nedávný zážitek.

Před pár lety jsem se seznámila se svým nynějším mužem, začali jsme spolu napřed chodit, pak bydlit a náramně se nám to líbilo. Taky jsme objevovali společné zájmy a jeden z nich byl příroda a turistika. S tím velmi souvisí i věc, která je v mém příspěvku o sebezapření klíčová - stan. Do schránky nám totiž přistál reklamní leták, kde tehdy jeden hypermarket nabízel stan za úžasnou cenu a k němu nádavkem zahradní gril. Podívali jsme se jeden na druhého, vzali peněženku, kola a vyrazili tu úžasnou, potřebnou a především velmi levnou věc zakoupit.

Povedlo se, stan vezl manžel, gril zase já. Nákup jsme složili doma, s nadšením  jsme pozorovali sbalený stan, když tu manželovi napadlo, že by bylo dobré ho někde vyzkoušet, a to hned, protože ho bude potřebovat další týden, kdy pojede na sportovní soustředění. Byl horký červenec, slunce stálo vysoko nad hlavou a pražilo. Tak, jak to červencové slunce dovede. Nesnáším slunce, nesnáším vedra, pokud jen trošku můžu, lezu do stínu. Nechápu lidi, co se ještě navíc schválně slunci vystavují na pospas.

No, abych se vrátila k tomu stanu - manžel je muž činu a rozhodl, že si stan postavíme kousek od našeho paneláku, a že mi ukáže ideální místo. Sbalil raneček s novým stanem, nasedli jsme na kola a vyjeli. Za pár minut jsme seskočili z kol, u městského letiště. Opravdu, byl tam krásný trávník, celkem rovná plocha, žádní lidé. Ale taky holá pláň bez stopy chládku, planoucí slunce na mě žhavě mrkalo z oblohy a těšilo se, jak si mě vychutná. Vzali jsme tištěný návod, manžel četl, já vybalovala plátěný zázrak. Ještě musím dodat, že poslední stan, který jsem v životě viděla a stavěla, bylo klasické áčko z šedesátých let :).

Toto, co nyní leželo v trávě přede mnou, vypadalo poněkud jinak. A hlavně jsem nevěděla, jak stan upevnit. Byly tam jakési dlouhé tyče. Kdo někdy pod stanem ležel se sluncem nad hlavou ví, jak v něm uvnitř bylo. A tam uvnitř jsem byla já - sama - s tyčkama v ruce a nevěděla, co s nimi. Manžel mě zvenčí instruoval. Vlasy se mi lepily na čelo, pot mi tekl do očí. Pořád to bylo špatně. Já vím, řeknete si, proč jsem se na to nevykašlala a nezahnala ho do toho stanu já? To nešlo, já ho šetřila, protože měl a má bolavou nohu a hůř se pohybuje. O to víc mi radil. A v konečné fázi, když už jsem si myslila, že to mám hotové, jsem uslyšela - a nemělo se to udělat opačně??? Vidíš, tady je to přece napsané. Taky že jo, přesně naopak, jak jsem to dělala já. V tom vedru... všecko zrušit, všecko od začátku... musím mlčet... musím mlčet... cokoliv řeknu, povede k rozchodu, ne-li k tělesné inzultaci!

Představte si, já vydržela neříct to, co jsem držela vší silou za zuby. A že toho bylo! To by si za rámeček nedal, chlap jeden blbá, kecat - to dovede každý! Kdybych to věděla, vy***la bych se na celý nákup a četla si doma noviny!!! No, to všecko a ještě hodně dalšího by uslyšel on, i všichni kolemjdoucí, ale s největším sebezapřením jsem ani necekla.

Stan jsme nakonec postavili, poobdivovali, pak zase srolovali a další týden s ním manžel spokojeně odjel stanovat. O tom, že jim dva dny pršelo a mokrý stan jsme pak sušili celý den postavený v obýváku (máme malý byt) už radši psát nebudu. Tehdy jsem byla řádně zamilovaná, láska sice trvá i nadále, ale nevím nevím, jestli bych podobné hrdinství zopakovala! :)

Gerda


Děkujeme za krásný a vtipný příspěvek :).

Mokrý stan právě taky suším v pokoji :).

A jaký byl Váš nej výkon, ženy-in? Napište mi o něm na redakce@zena-in.cz!