Rodina

Největší radost mi dělá smích mých dětí, říká pěstounka

Každý z nás se v životě snaží nějak pomáhat - rodině, partnerům, kamarádům, někdy i cizím lidem. Někteří z nás se rozhodnou zasvětit celý svůj život péči o opuštěné děti. Já tomu říkám poslání. Devětatřicetiletá pěstounka Veronika Žajdlíková to udělala před osmi lety. Takovou dobu se stará o čtyři děti v SOS vesničce v Brně Medlánkách.

Paní Žajdlíková, jak jsou Vaše děti staré?
Mám tři biologické sourozence, Slávkovi je 18, Denise 17 a Filipovi 15 let, ty jsem měla nejdříve, a po roce jsme přibrali Lucii, které je v současné době 13 let.

Jaké mají zájmy? A co máte ráda Vy kromě starání se o děti?
Děti mají spoustu zájmů, a to je dobře. Snažím se je podporovat, jak to jen jde. Slávek má rád bojové umění, společenské tance a tvrdou metalovou hudbu. Denisu baví taky společenský tanec, šestý rok chodí do ZUŠ Vítězslavy Kaprálové na příčnou flétnu a je v ní moc úspěšná, dokonce jsme i jednu chvíli přemýšleli o konzervatoři, baví ji focení, kreslení... Filipa baví hip-hop, sám si skládá hudbu a texty a pak si to nahrává. A Lucka je velmi talentovaná ve sportu, baví ji snad každý druh. Nejvíc se věnuje softballu.

A co baví mě? Toho je taky hodně - hudba, knížky, divadlo, mám ráda čaj, hory, rozhledny, ráda se setkávám s přáteli. Pokud jsou prostředky, tak ráda cestuju.

denis

Celá rodina pohromadě na prodloužené

Jak jste se k tomuto poslání dostala? Co byl ten první krok? Viděla jste někde inzerát, zprávu, nebo Vám to řekl někdo známý?
Prvním impulsem byla rozhlasová reportáž, kterou jsem si nejdřív poslechla jenom z profesního zájmu (před tím, než jsem šla do vesniček, jsem pracovala jako redaktorka pro Český rozhlas 3 Vltava). A jak jsem to tak poslouchala, zaujala mě výpověď jedné z maminek a začala jsem se o to víc zajímat. Vzala jsem si tedy materiály z pražské kanceláře SOS vesniček, nechala to chvilku ležet, ale pak jsem se k tomu zase vrátila.

Co se dělo potom, když jste se přihlásila jako pěstounka?
Nastoupila jsem na půlroční přípravný cyklus, který byl vždy jednou měsíčně o víkendu, během toho jsem absolvovala pár psychologických vyšetření, tříměsíční intenzívní přípravu a pak jsem nastoupila do SOS vesničky v Brně Medlánkách coby rodinná asistentka, to jsem se sem přestěhovala natrvalo. Asi tak po roce jsem dostala děti. Tím, že jsem v podstatě celou přípravu absolvovala ve vesničce, už jsem tu byla jako doma.

Dělat pěstounku v SOS vesničce je určitě hodně náročné. Bylo to těžké rozhodnutí?
Musím přiznat, že jsem si nebyla hodně dlouho jistá, jestli na toto mám odvahu, hodně jsem pochybovala, jestli na to mám. Vnitřně jsem cítila, že to chci, ale rozum mi házel různé pochybnosti... Dost jsem se s tím prala. To říkám upřímně. S odstupem osmi let, kdybych byla ve stejné situaci, udělala bych to znovu. Jsem ráda, že vyhrál vnitřní intuitivní hlas.

denis

Na výletě se chlapi dobře baví.

Asi každý, kdo by se chtěl vydat touto cestou, musí projít nějakým školením?
Ano, musí - a je to dobře. Ten přípravný půlrok nebyl vůbec o pěstounství, ale o nás, holkách, co se chtěly stát maminkami. Člověk má v zákoutích duše různé křivdy, může mít bolístky... a ty pak mohou dělat neplechu, když máte děti. A řešit je, když se máte věnovat deprivovaným dětem, které samy mají spoustu trablů, na to jednoduše není čas. A proto je lepší ty kostlivce vytáhnout co nejdřív, zkusit s nimi za pomoci terapeuta pracovat, nějak je srovnat, aby nestrašily. Během tohoto období dvě třetiny kandidátek odstoupily, objevila se tam řada těžkostí a někdy i patologií.

Potom jsme měli ještě tříměsíční intenzivní přípravu, kde byla různá témata: vedle náhradní rodinné péče taky třeba vývojová psychologie, základy pediatrie, romská problematika, vývojové poruchy, legislativa a podobně.

Poznala jste „své“ děti ještě dřív, než jste s nimi začala bydlet? Existuje něco jako seznamovací doba? Napadlo mě, že by si ti lidé třeba vzájemně nemuseli rozumět, přihlíží se k tomu?
Něco jako seznamovací doba existuje. Běžný postup je ten, že do rukou dostanete spis dětí, přečtete si ho, sejdete se s psychologem, pedagogem, případně sociální pracovnicí, položíte řadu otázek a pobavíte se o tom, zda toto dítě (či ve většině případů skupina dětí) je pro vás vhodná. Pak jedete na návštěvu do dětského domova, oťukáváte se. A musím říct, že jsem ještě nepotkala pěstouny, kteří by poté, co dítě uviděli poprvé, řekli, že ho nechtějí. Je to zvláštní okamžik, a tak nějak tam zafunguje něco, co je těžko popsatelné... aspoň u mě to tak bylo. Jsem ráda, že mám svoje děti. A za nic bych je nevyměnila. Ale je pravda, že kdyby ke mně šly jiné děti, asi bych si ten vztah vytvořila podobný. I když je to i pro mě těžko představitelné.

denis

Lucka je talentovaná na sport, nejradši má softbal

Říká se, že nejhorší jsou začátky. Bylo to tak i ve vašem případě?
Ano, musím říct, že nejtěžší byl pro mě ten úplně první rok. Z ničeho nic (do té doby znáte děti jen z rychlíku) máte tři děti, duševně velmi, velmi křehké, mající v sobě spoustu bolesti a trápení - a přitom jsou to tři hotové osobnosti a vy musíte sladit všechno: jak být s nimi, jak je ujistit, že je skutečně vy neopustíte, že je máte ráda, i když jste spolu tak krátce, vytvářet si k nim sama vztah, i když nemáte žádné společné vzpomínky, společnou historii, žádné společné fotky, nevíte o sobě navzájem nic, nevíte, co má kdo rád, jak kdo reaguje. Objevujete se - a je to někdy boj. Pro děti je to stres, a velký. Jste pro ně cizí neznámá osoba, ony nevědí, jestli vám můžou věřit, když do té doby je tolik dospělých zradilo. Různě si na vás vybíjejí vztek, smutek. Do toho musíte sladit spoustu praktických věcí. Říká se tomu adaptační období, a to už bych podruhé zažít nechtěla. Byly večery, kdy jsem únavou tak tak vyšla schody.

Mohla jste si dát nějaké požadavky nebo mít přání, nebo se prostě děti k někomu přidělí?
Jakés takés požadavky dát můžete, ohledně věku nebo počtu, řada pěstounů dává požadavek i ohledně etnika, já jsem to neudělala, protože jsem to tak necítila.

Když se člověk rozhodne být pěstounkou, na jak dlouho to je? Než děti vyrostou a osamostatní se?
Je to nejmíň tak na deset let. Ano, pěstounství trvá do té doby, než se dítě osamostatní, tedy asi do osmnácti let. Pokud ale dítě studuje (jako třeba náš Slávek), tak samozřejmě zůstává s rodinou. Přes týden funguje ve vesničce něco jako internát, kde se děti přes týden učí starat samy o sebe (včetně plánování si času na studium a taky vaření, praní, úklidu), víkendy, prázdniny a svátky pak tráví doma. Takže formálně – na deset let, já ale doufám, že to mám na doživotí… i když se osamostatní, doufám, že tím náš vztah neskončí.

Žijí ve vesničkách i manželské páry?
V Brně není ani jeden. Pokud vím, jeden pár byl ve Chvalčově, ale skončil. Rozpadl se. Pamatuju si, že jsem jednou byla na mezinárodní konferenci SOS Kinderdorf, která se přímo týkala párů, a závěr byl, že v tom „vesničkovém“ modelu jaksi mužští nefungují. Taková že je praxe. Že si tu přijdou jaksi bezprizorní. Ony jsou dvě varianty: buď muž chodí do práce, a to je pak náročné, přijít po šichtě domů a po hlavě vám skáče šest rozjívených dětí, nebo je muž zaměstnanec vesničky, ale to jsou pak s manželkou neustále doma, a to asi taky není to pravé ořechové. A spousta mužů má také problém přijmout cizí děti. Když si celospolečensky dnes vezmeme, kolik mužů funguje ve svých rodinách - a to jde o jejich biologické děti - a kolik naopak ne, tak se asi není čemu divit.

denis

Denisa jezdí ráda na koni, kromě toho ale také krásně hraje na flétnu.

Co Vám dělá největší radost? A co byste si ještě přála?
Hodně věcí mi dělá radost, moc ráda se raduju (usmívá se). Co se týče rodiny, největší radost mi dělá smích mých dětí, takové ty rodinné maličkosti, když se někomu něco podaří, když je nám spolu dobře, když jsme všichni zdraví (a to i lidé v mém okolí), a to je to, co bych si přála nejvíc. Ať jsme zdraví, ať jsme rádi, že jsme spolu, a ať se spolu hodně smějeme.

O SOS vesničkách si můžete přečíst tady...

   
31.01.2013 - Děti - autor: Lucie Paličková

Komentáře:

  1. avatar
    [5] pajda [*]

    Přiznám se, že tohle můžu jenom obdivovat...jak běžné pěstouny neuznávám, tak odstěhovat se a začít znovu v cizím s cizími dětmi je pro mě nepředstavitelná oběť. Jste opravdu dobrá!

    superkarma: 1 31.01.2013, 20:05:07
  2. [4] Trefa [*]

    Trefa:kazdou zenu ktera se stane maminkou ve vesnicce SOS obdivuji a smekam pred ni.hodne stesti jim preji.

    superkarma: 0 31.01.2013, 15:22:03
  3. avatar
    [3] kapkamore [*]

    Sml67Super paní, obdivuji jí..

    superkarma: 0 31.01.2013, 13:41:52
  4. [2] a.Verisek [*]

    Klobouk dolů, tohle bych asi nezvládla Sml80 (myslím tím odloučit se od rodiny a přátel a jít žít do "uzavřené" vesničky)

    superkarma: 1 31.01.2013, 07:49:50
  5. [1] Ivushka12 [*]

    Palec nahoru. Jste super ženská!!

    superkarma: 0 31.01.2013, 07:13:25

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme