Mám raději divadlo než kino. Výkon herců se mi zdá takový bezprostřední, nic se nedá vrátit a přetočit.
Taky už ta příprava je slavnostnější, přemýšlím, co si vezmu na sebe, zda předtím zajdeme do restaurace na večeři nebo později na skleničku.
Celý den pršelo, psa by ven nevyhnal - ale lístky už jsme měli, a tak se šlo.   
Do divadla Radka Brzobohatého v Opletalově ulici. Dávali hru 

Pauly Vogel: Nejstarší řemeslo

 

Autorka se narodila 1951 v chudší rodině. Vědomosti byly jejím jediným dědictvím, které si odnesla z domova. Její dětství neblaze poznamenal rozvod rodičů, otce poznala až později. Největší ránou osudu byla pro Paulu smrt jejího bratra Carla. Zemřel na AIDS.

V jejích dramatických dílech se objevuje množství prožitých soukromých scén.

 

Absolvovala Katolickou universitu ve Washingtonu.

Tam se právě prvně „zapletla“ s divadlem. Odmítala herecké role, pracovala jaké „stage manager“, tj. něco jako asistent režie a inspicient dohromady.

 

Její nejhranější díla jsou: And Baby Makes Seven, The Baltimore Waltz – kde se právě vyrovnává se smrtí svého bratra, Desdemona, Hot´n Throbbing, The Podest Profession – to je právě tato hra.

V roce 1998 získala prestižní Pulitzerovu cenu za drama How I Learned To Drive.


Scéna a kostýmy jsou od Josefa Jelínka.  Děj se odehrává v jediné dekoraci – na lavičkách jednoho newyorského parku.

V kostýmech se ale bezvadně podařilo odlišit rozdílný charakter jednotlivých žen – od něžné a tápající, přes bezradnou a stále dojatou až po ráznou.

 

Říká se, že pro ženy zralého věku je na divadle málo dobrých rolí. Tak tady je jich právě pět 

Jedná se o klasickou konverzačku – je to hořká komedie o dámách, pracujících ve veřejných službách, jak svoji profesi samy označují.

Jsou i vlastenky – vlády se právě ujal prezident Ronald Reagan a vyhlásil, že je třeba svoji práci zefektivnit, snížit náklady a utáhnout si opasky – a tak hned projednávají novou strategii…


A na koho se můžete těšit?

Mae představuje Věra Kubánková

Veru Eva Jiroušková

Uršulu Nina Jiránková

Ednu Miriam Kantorková

Lilian Viola Zinková

 

Představení se divákům moc líbilo, zazněl dlouhotrvající potlesk.

Po představení  jsme poseděli chvíli v divadelní restauraci nad sklenkou červeného vína.

K našemu stolu si přisedly dvě představitelky – Miriam Kantorková a Eva Jiroušková. Požádala jsem je o pár vět pro Ženu-in.

Překvapilo mě, že jste hrály bez přestávky, není to pro vás vyčerpávající?

M. K.: Ono záleží na tom, my dvě jsme na jevišti opravdu celou tu dobu, ale některé ne.

E. J.: Pokud si představíte, že hra trvající 3 hodiny mívá přestávku cca po 2 hodinách, tak jsme vlastně zvyklé.

 

Jak se vám představení hraje, měla jsem dojem, že máte dobrou náladu.

M. K.: Dialogy jsou moc dobře napsané, jdou nám samy do pusy.

E. J.: Na představení se těším, je to pro mě osvěžením – mám krásnou roli, jak popisuji jednotlivé pokrmy, úplně se mi rozplývají na jazyku….

Dámy se občerstvily a odešly do deštivého pražského večera.

 

             
Reklama