Vloni jsem se poprvé pustil do výroby těsta na vánoční perníčky a do vánočky. Jak dopadla má snaha a jak jsme si pochutnali, se dovíte níže

pernikPečení vánočního cukroví je rituál, který většinou podstupují v rodinách ženy. Vloni jsem se rozhodl připojit ruku k dílu a přispět svou troškou k rodinné pohodě. Vybral jsem si poctivé české vánoční perníčky.

Základní surovinou pro perníčky je samozřejmě rum, rum zvaný tuzemský, který se v naší domácnosti běžně nevyskytuje. I to byl jeden z dobrých důvodů, proč jsem si vybral právě perníčky.  Prošel jsem si spoustu receptů na internetu, zavolal mamince o její recept, a nakonec si vybral jeden, který obsahoval rum.

Vzpomněl jsem si na starý školní vtip – jak přijde muž domů a na stole najde lísteček s nápisem „Cu!“. Přemýšlí, nechápe a nic neudělá. Když přijde domů jeho žena, ptá se ho – „Už jsi byl na nákupu?“  A on že ne, že neví, co měl koupit. A manželka mu vzkaz přeloží. „Přece Cu, to znamená Cuprum – tedy Kup rum!“

No, vím, že je to dětský vtip, ale mne pobavil i po letech. Koupil jsem si ho a spolu s ním i další ingredience. Vše důkladně promísil, až těsto bylo pevné a lesklé. A nechal ho odležet. Náš syn se několikrát denně ptal, kdy už budeme péct. Stále jsem odpovídal, že těsto si musí odpočinout.

Asi po třech dnech nastal den D

Namoučnili jsme vál a vzali váleček a rozváleli těsto na požadovanou výšku. Vytáhli malá vykrajovátka, plech, pečicí papír a pustili se do toho. Z prvního kousku jsme zaplnili celý pečicí papír a zbývala ještě hromada těsta. Náš Bertík nadšeně pomáhal.

Z druhého kousku jsme naplnili další plech a stále zbývalo ještě hodně těsta. Bertíka přestávalo pečení bavit a začal se těšit, že ochutná. Na slova, že tyhle perníčky musí po upečení ještě pár dní, možná týdnů měknout, zareagoval smutnýma psíma očima.

Z třetího kousku těsta jsme zaplnili třetí plech. Těsta stále byla ještě hromada, Bertík se potichu vypařil k počítači a zanechal mne u trouby a válu samotného.

Řekl jsem si, zda to těsto nedělám moc tenké, zda ta vrstva by neměla být vyšší, aby těsto rychleji ubývalo. A také zda je nutné dělat takové malé perníčky.

Další plech ukrojil velký kus těsta a já si říkal, že ti velcí andělé a komety mají něco do sebe.

Zkrátím to, poslední dva plechy už byly spíše malé krtince…

Část perníčků se mi podařilo připálit, pár jich bylo nedopečených, ty malé s drobnými výčnělky ztratily tvar a některým kometám se ulomil ocas.

Ale chuťově byly výborné.

Zdobením jsme se nezabývali a o Vánocích jsme všechny (až na pár nepoživatelných) s hrdostí ve tváři spolu se synem snědli.

A letos? Jsem přesvědčen, že perníčky z jedné dávky těsta stačit budou. Malá vykrajovátka jsem schoval dozadu do šuplíku a velká přikoupil. Ještě koketuju s myšlenkou na perníkovou chaloupku. Tam je těch velkých ploch hodně. I Bertík chodí okolo lednice a zrajícího těsta o poznání chladněji než vloni. Ale zrovna včera mu v očích hrály pobavené plamínky.

„Tati, a kdy budeme dělat perníčky?“ 
„Dnes synu, dnes se na to vrhneme a ty naše skvělé perníčky upatláme a z drobných uštěpačných poznámek tvojí maminky si nic dělat nebudeme! Děláme to přece pro sebe!“

Reklama