Reklama

Jsou to lidé jako my! Tak zní oblíbené heslo humanismu. A vlastně i řady jiných -ismů. Má symbolizovat rovnost. Svornost a bratrství číhají hned za rohem. Jenže v podání většiny -istů je teze „o všeobecném, sjednocujícím lidství“ jen prázdnou frází, za kterou schází skutečné pochopení člověka. A uvádění této myšlenky do praxe pak často končí katastrofou.

Jako v případě Miroslava Szamszela, zachránce malého Čtvrtka z popelnice. Vyskočil z druhého patra azylového domu, v němž byl ubytován, zranil se a napadl lékaře. Nakonec skončil v psychiatrické léčebně. A přitom byla prý všechna rozhodnutí o jeho „odměně“ konzultována se specialisty.

Těžko říct, kde udělali soudruzi specialisté chybu. Možná si také mysleli, že bezdomovci jsou lidé jako my. Akorát že se dostali do těžké životní situace. Osud jim nepřál. Něco se zvrtlo, padli na dno a pak už se nedokázali vrátit. Ale jsou to lidé jako my a chtějí totéž, co my – střechu nad hlavou, dobré jídlo, sprchu, práci, televizi, mikrovlnku, šťastnou rodinu, hodné sousedy a podobně.

Jenže co když nejsou jako my? Co když chtějí žít jinak? Mají jiné, pro nás nepochopitelné hodnoty. Nedokáží nebo nechtějí se zařadit do současného, byrokracií přetíženého světa. Nechtějí žít produktivní život, netouží po seberealizaci, nepotřebují po sobě nechávat díla, nad nimiž budou žasnout potomci, neprahnou po vytváření hodnot. Nedovedou žít „v zajetí“.

Dnešní, postkomunistická doba je k této odlišnosti lhostejnější než éra předešlá – už se zdaleka nesnažíme naskládat lidi do stejných škatulek, tlak na uniformitu je menší, stejné, panelákové štěstí už není povinností od plenek až do hrobu. Ale tolerancí – nikoliv ve smyslu ignorance, ale ve smyslu porozumění – stále neoplýváme. Zakazujeme bezdomovcům hrabat se v popelnicích, jako například v Bruntále – a trestáme je za to tisícikorunovou pokutou nebo odebráním jejich skrovného majetku – vozíčku nebo kočárku (viz obecně závazná vyhláška města Bruntál č. 4/2007), stěhujeme je do čistých a úpravných ubytoven a stěžujeme si na nevděčnost, když je zničí, vyhrožujeme jim, že se buď „začlení do společnosti“, nebo budou přinuceni opustit město (v Praze byla zřízena speciální jednotka městské policie, která má nepřizpůsobivé bezdomovce vyštvat)...

Možná to děláme proto, že lidé bez domova v nás vzbuzují odpor nebo lítost, protože si myslíme, že chtějí totéž, co chceme my, a vůbec je všemožně toužíme zachraňovat nebo alespoň odstranit z očí přesvědčeni, že nám tak zmizí i z mysli. Možná se bojíme – odlišnosti a toho, čemu nerozumíme často víc, než skutečného nebezpečí. A nebo jsou prostě odpor stejně jako proklamovaný soucit lacinější a méně náročné než snaha o pochopení. A dokud se tolerance bude zaměňovat s ignorancí, sotva se to změní.

Myslíte si, že jsou bezdomovci lidé jako my? Nebo nejsou? A čím se liší? Vadí Vám? Kdy a proč? Bojíte se jich? Měli by se „začlenit do společnosti“ nebo být vyhnáni z měst? Proč myslíte, že žijí tak jak žijí? A co myslíte, že bychom pro ně mohli nebo měli udělat?

Soutěž balzám 5