Jednou,když jsem měla praxi v kanceláři,tak chtěla paní ředitelka,abych zašla do jedné školy gymnázia zanést nějaké učitelké noviny.S radostí jsem tuto změnu přivítala a vyrazila.

Při vstupu jsem se zeptala služby u vchodu,kde najdu učitelku Novákovou. Poslali mě chodbou rovně a pak jsem měla zahnout doleva. Jenže já jsem ještě doleva nezahla a viděla jsem dveře kabinetu,tak jsem si říkala,že si to studenti zřejmě spletli.

Šla jsem ke dveřím a začala klepat, jenže v tu chvíli zrovna začalo zvonit a chodba se zaplnila davem studentů. Všichni na mě nechápavě koukali a kroutili hlavou a ještě na mě volal kamarád,tak jsem na pozdrav zamávala. Zaklepala jsem ještě jednou a bylo mi to divné,že nikdo neotvírá,tak jsem si řekla,že zkusím zahnout do toho zmiňovaného doleva a co jsem neviděla. Kabinet bez dveří. Ty dveře,na které jsem tak pyšně klepala totiž byly vysazené a opřené o stěnu... v tu chvíli jsem si představila, co by se stalo, kdybych je chtěla otevřít...předala jsem noviny a pádila pryč,ale celou cestu jsem se chechtala jako pominutá.

Vaše věrná čtenářka Lenka

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.

Už za chvíli se dozvíte, kdo si dnes za odměnu odnese oční koupel pro červené a unavené oči.

Reklama