Reklama
Moje manželství netrvalo dlouho, pouhé dva roky, a zbylo mi po něm pár šrámů i otevřených ran a hromada mindráků a strachů. Můj bývalý mi trhal křídla důkladně a velmi pečlivě. Přestala jsem věřit mužům i lidem celkově, a co horšího, pryč byla i moje sebedůvěra. Několik let jsem žila sama a snažila se nějak srovnat a vzpamatovat. Později jsem se už ani nesnažila.

Pak jsem potkala Jeho. Nevím, jak to udělal, ale vytrhl mě z toho podivného mezidobí a donutil vrátit se. Zpátky na zem, mezi lidi. Nebylo to jednoduché a nebylo to hned, ale můj přítel je neuvěřitelně trpělivý. A tvrdohlavý. :-) Víc než já.

Přitom jsme tak rozdílní! Má spoustu přátel a kamarádů, já se lidí (stále ještě) spíš straním. K problémům přistupuje racionálně a s přehledem je řeší, já jsem chaotická a snadno propadám panice. Občas se divím, že mě ještě nezastřelil. Mám pocit, že ho musím někdy strašně štvát! Ovšem, on mě taky někdy rozčiluje. Ta jeho neústupnost! A občas mě děsí. A mate. A ještě spousta dalšího. Tyto okamžiky jsou ovšem daleko častěji nahrazeny pocity neuvěřitelně silné něhy, kterou jsem před tím asi nepoznala. Chvíle, kdy mám silnou potřebu ho pohladit, dotknout se. Dělám to. A neskutečně si užívám, že to mohu dělat.

Ještě stále jsem trochu nejistá, každé zašustění v lese mě vyleká. :-) Ale pomalu si zvykám, že už nejsem sama. Že je nablízku někdo, komu můžu věřit a kdo snad ví, že může věřit mně. Někdo, s kým mohu sdílet obyčejné každodenní drobnosti a chvíle (které ale ve skutečnosti vůbec obyčejné či samozřejmé nejsou). Je to úžasné, až mě to někdy děsí.

To je ale jen jedna stránka celé věci. Ta citová. Náš vztah je velmi emotivní, rozumíme si v některých věcech i beze slov, ale skutečně je to jen v některých, i když jsou to možná ty nejdůležitější.

Jeho racionalita a to, jak je aktivní oproti mně, nejsou totiž to jediné, čím se lišíme. Každý totiž máme svůj zcela odlišný svět a spolu se potkáváme jen na malém kousku půdy, v jednom malém bytě.

Nemáme společné přátele ani mnoho společných zájmů, on je zaměřený technicky, já i přesto, že dělám účetnictví, tíhnu spíš k humanitním vědám, pro které on třeba nemá skoro vůbec pochopení. Výjimku tvoří výtvarné umění, i když on obdivuje architekturu a já spíše obrazy, ale tam veškerá podobnost končí.

Jak je možné, že některé páry vytvoří na počkání dokonalou dvojici, jedno tělo, ale další k sobě srostou jen na několika místech a pohybují se životem tak nějak vedle sebe, a ne zcela spolu?

Všechno tohle přemýšlení o vztazích je pro mě nové a sama si připadám, že jsem divná. Jenže když se na něj v noci dívám jen v záři měsíce, bojím se, jestli vydrží to kouzlo, které nás k sobě teď poutá, a co se stane v okamžik, kdy pomine. Zjistíme pak, že si prakticky nemáme o čem povídat, že jsme natolik odlišní, že to prostě nemůže fungovat?

On mi sice se svojí neochvějnou jistotou říká, abych nehloupla, když mu něco podobného naznačím a projevím svoje obavy, ale po svém předchozím vztahu bych asi byla ještě divnější, kdyby mě takové otázky netrápily. Není mi dvacet a nemůžu si dovolit další Waterloo, které by mě srazilo do prachu… Bojím se, že pak už bych nezvládla nikdy vstát. Všechno je teď naprosto fantastické, ale vůbec nemám ponětí, jak spolu my dva budeme fungovat za rok, za dva, natož za deset či za dvacet.

Proto se chci zeptat, zda jste někdy cítily něco podobného a zda to aspoň někdy vyšlo. Potřebuji uklidnit, protože u něj s těmito obavami sluchu nedojdu. On nepochybuje a já ho miluji i proto, ale já sama se strašně bojím.

Jana