píše skromně ve svém příspvěku naše čtenářka s nickem Aneten. jako školačku ji ruční práce nebraly, ale našla si k im cestu později. Ráda háčkovala, ale nakonec skončila u pletení, protože má zimomřivého pejska a vyrábí mu kabátky

Maminka hodně pletla, prababička háčkovala, babička šila. Ani jedno mně moc nebralo. K šicímu stroji jsme se sestrou nesměly a na pletení jsem neměla trpělivost. Ty jehlice byly moc hladké, pořád to z nich klouzalo a když uteklo oko, mohla jsem to rovnou vypárat.

Asi málokterou školačku by to bavilo. Ještě tak háčkování. To bylo celkem dobré. Háček měl „háček“ a tudíž z něj příze sklouzla jen občas. A když se náhodou stalo, dal se výtvor snadno zachránit. Co mě bavilo, bylo vyšívání. Různé druhy jsem se naučila sama podle knížek a nakonec mě uchvátilo „Richelie“, kde jsem skončila se svými vzory.

Radost jsem tak měla několikrát. Jednou, že jsem něco vymyslela a podruhé, když se to povedlo. :-)
K vlně jsem se pokusila vrátit až, když se mi narodily děti. Vrcholným výtvorem byly tehdy dva svetry na potomky. Potíže se zády ale ukončily slibný rozjezd, a vlny zas ležely pár let v košíku.

Snad věděly, že na ně jednou dojde. Došlo. Pořídili jsme si mini psa, který se venku klepe, sotva klesnou teploty na nulu. Malé tělíčko rychle prochladne a tak jsem vytáhla klubíčka za skříně. Háčkování jsem zamítla - je moc tuhé na takového drobečka.

Nu co, tak zase od začátku - hladce, obrace ... Dneska mám za sebou už pár svetrů xxl a opatrně se pouštím i do vzorů.

Nejsem žádná pletařka, mé výtvory mají své chyby, ale jsou moje. A hřejou. :-)

Aneten

Milá Aneten, škoda, že jste nám neposlala fotku psího oblečku. Jen tak pro inspiaci

Text nebyl redakčně upraven

Reklama