„Hele, a cos vlastně chtěla? Aspoň si nebyla sama, ne?“ Tak taková slova mi vmetl do očí můj, dnes již bývalý přítel. Nemrzelo mne to, ale neskutečně naštvalo. Co si to ti chlapi myslí?

 

Když jsem se s Jardou seznámila, byl zrovna v rozvodovém řízení. Seznámili jsme se na nějaké akci pro děti, kde vystupoval se skupinou historického šermu. Jinak totiž hrál s nějakou kapelou, dělal sportovního reportéra na částečný úvazek... byl v jednom kole (a nemínil z něj vystoupit, jak se později ukázalo).

 

Nejdřív jsme se poměrně často vídali – pokud se jednou týdně dá považovat za často. A ke konci vztahu už to vypadalo tak, že jsem se ho málem doprošovala, abychom se setkali. Na poslední rande přijel a vybafl na mne: „No, tak jsem tady, moc se mi to zrovna nehodilo, ale přijel jsem. Co budeme dělat? Mám půl hodiny!“ Sdělila jsem mu, že takhle si hodnotný vztah s někým nepředstavuju a dostala jsem onu úžasnou odpověď.

 

Cítím se pod psa, protože předchozí vztah dopadl podobně. Jen s tím rozdílem, že byl ženatý. Víte, co nechápu, jak to ti ženáči dělají? Jaké doma používají výmluvy, když nejsou doma, ale jsou s milenkou? S milenkou, která z četnosti schůzek a víkendových výletů netuší, že je milenkou?

 

S Petrem měl vztah klasický vývoj, když jsem jeho rodinný stav zjistila, začaly výmluvy. To jsem tomu tenkrát jako naivka věřila. Ale bylo to jak z filmu. Nemůže ženu opustit, i když si s ní nerozumí – samozřejmě se mnou si rozuměl – tolik toho spolu prožili a ona se zrovna necítí dobře... Po půlroce slibů, kdy naše schůzky ztrácely na intenzitě a já musela čekat, až se pán uráčí, protože teď co kdyby jeho žena na to přišla (předtím se to samozřejmě stát nemohlo), jsem se s ním rozešla a ten „chlípník“ měl ještě tu drzost mě další měsíc bombardovat smskami, jakou dělám chybu, že bez něj nebudu nic.

 

Necítím se být podřadným zbožím jen proto, že je mi čtyřiatřicet. Nechci žádný vztah z milosti, protože mi nikdo službu tímto prokazovat nemusí. A už vůbec nejsem žádná čekanka, abych se dočkala, až si na mne můj milý udělá čas.

 

Někdy na mne dotírají úzkosti... Co když nikdy nebudu mít rodinu? S kým sdílet svoje radosti a strasti? Komu udělat snídani?

 

Ale... kde brát a nekrást?

 

Olina M.

Reklama