Fyzického domácího násilí mírně ubývá. Situace však není tak růžová, jak by se mohlo zdát. Násilníci jsou totiž obezřetnější a volí jiné druhy týrání partnerů. Dnes zveřejněný výzkum o domácím násilí v České republice uskutečnila Asociace pracovníků intervenčních center ČR (APIC) a je dosud nejrozsáhlejším u nás. Pokračuje jím kampaň proti domácímu násilí Mlčení bolí.

„Veřejnost už zavrhla mýtus, že si za to oběť může sama,“ řekl na dnešní tiskového konferenci Daniel Topinka, vedoucí výzkumného týmu ze společnosti ScioFactor. Dodal však, že některé zakořeněné zvyklosti v nás přetrvávají i nadále. Například to, že nepovažujeme za divné či alarmující, pokud mezi partnery tu a tam padne nějaká ta facka. To je prý dáno naší poměrně vysokou mírou tolerance. A dost možná i neznalostí definice domácího násilí.

Přes 80 % respondentů výzkumu totiž uvádí, že je pro okolí těžké rozpoznat, kdy se jedná o případ domácího násilí a kdy o méně závažné domácí potyčky. To je prý také nejčastější překážka, která by jim bránila v nahlášení takového případu. Řada lidí se navíc obává násilníka, nebo se do věci zkrátka jen nechce míchat. „Neměli bychom být laxní, měli bychom zasáhnout. Kolikrát stačí i to, že si zkrátka všimnu a zeptám se oběti, zda nechce pomoct,“ říká Martina Vojtíšková, předsedkyně APIC.

Mezi partnery však poslední dobou stále častěji dochází spíše k psychickému, sexuálnímu či ekonomickému týrání, fyzického týrání naopak podle výzkumu ubývá. „Násilníci se učí a dávají si pozor, aby nebyli odhalitelní,“ dodává Daniel Topinka. Fyzické útoky byly přítomny podle výzkumu z roku 2006 v přibližně 80 % případů, v roce 2015 přibližně v 65 % případů.

To nic nemění na tom, že je domácí násilí stále velmi rozšířené. Celkově se s ním někdy setkalo 44 % respondentů. V roli oběti či násilníka se ocitlo 17 % respondentů a v nepřímé roli (svědek, informace o případu domácího násilí z doslechu) 31 %, přičemž u 4 % respondentů byla zaznamenána kombinace přímé a nepřímé zkušenosti.

mlceni

Reklama