Zatímco v mládí jsme se tlačili jedna radost a trocha toho frajersky překonaného nepohodlí byla nálepkou „pohodáře“, s přibývajícím věkem už se nám mačkat nechce. Nebo dokonce stát. Takovou dálku… Tak to ani náhodou! Ale znáte to, člověk míní a plný autobus je skutečnost.

„Mám jen na stání,“ zazubí se řidič dálkové dopravy na uvítanou. Několik cestujících odsouzených zhruba 50 km dlouho cestu vydržet ve stavu stojacím se rozvěsilo na tyčích, ale já jsem se rozhodla, že si sednu na schody. Drncalo to parádně a zatáčky jsem vybírala v divokém rytmu. Rozhodně to nebyla nudná cesta.  Když jsme v Praze opustili své výchozí pozice, jedna ze spolucestujících konstatovala: „To jste musela mít strašnou cestu, nic jste neviděla.“ Jak hluboce se v každé zatáčce mýlila! Ostatně… pamatujete si na scénu z filmu Slunce, seno a erotika? (noční koupání a „celej můj nebožtík Alojz? )

Jak je to s cestováním u vás? Usínáte spolucestujícím na rameni, nebo oni vám? Tečou vám sliny, mluvíte, chrochtáte, usmíváte se ze spaní? Bojíte se klimbnout, aby se nic z toho nestalo?

dkdkdkddd

 

 

 

Reklama