Pomáhat řešit problémy studentů, pomáhat jim v rozhodování a tlumit zlobu a nesmyslné představy rodičů – to vše má na starosti Miriam Sedláčková jako výchovná poradkyně na střední škole. Co všechno to obnáší a co si díky této profesi prožila si můžete přečíst v rozhovoru níže, který je součástí našeho seriálu O nej povolání...

Práce výchovné poradkyně na střední škole. Co to vůbec obnáší? Seznamte nás blíže s touto profesí...
Podstatná část práce spočívá v tom, že dělám „dutou vrbu" svému okolí – jak studentům, tak i kolegům nebo rodičům. Musím vyslechnout pokud možno všechny zúčastněné a pokusit se zajistit smír a ochotu spolupracovat na řešení situace, nebo – pokud je to zapotřebí, tak navrhnout odbornou pomoc.
Jako výchovná poradkyně se také starám o výběr dalšího vzdělávání studentů – já pracuji na střední škole, takže jde o výběr vysoké školy. Zjišťuji, kde je největší přetlak studentů, jaké obory zanikly a nebo se naopak otevřely a kam se tedy lze dostat bez přijímacího řízení, organizuji přednášky a exkurze a pomáhám vybrat povolání i těm, kteří z nějakého důvodu nechtějí na vysokou školu.

Takže máte poměrně náročnou práci. Kdo má tendenci si více chodit pro rady? Chlapci nebo děvčata?
Kupodivu chodí zhruba stejně – nepadla jsem na nějaký významný rozdíl. Jediné, v čem se to liší, je typ dotazů. Chlapci se zajímají o věci praktické – jakou školu si vybrat, jak postupovat při opravě domku, jakou kde podat žádost, pokud chtějí odejít od rodičů a budou nějakou dobu potřebovat sociální podporu. Děvčata chodí spíše s problémy citovými – rodina jim neschválila partnera, někdo z rodičů bere drogy nebo pije, rodiče se rozvádějí... Nebo ještě hůře jim i fyzicky ubližují. Nikdo ze studentů nechodí s problémy prospěchovými, to přijdou spíše rodiče nebo kolegové a nebo to zjistím náhodou při kontrole výkazů známek. Občas ale přijde některý student – kupodivu to jsou hlavně kluci, kteří jsou přesvědčeni, že si na ně učitel zasedl.

Říkáte, že si k vám chodí postěžovat i rodiče. Ti jsou tam z vlastní vůle, nebo se k vám dostavují jen tehdy, když má jejich dítko nějaký kázeňský přestupek?
Jak kdy – někdy přijdou kvůli potížím ve škole, ale výjimkou nejsou ani případy, kdy přijdou kvůli potížím doma a doufají, že jim nějak pomůžu. Kvůli prospěchu se za mnou chodí málokdy.

Kdo k vám má větší respekt, rodiče nebo studenti? A s kým se lépe spolupracuje?
Kupodivu se studenty. Ti se totiž potřebují z velké části vypovídat, jdou za mnou s tím, že potřebují svůj problém probrat ze všech stran a sami si ujasnit, o co jde a co dál. Teprve až se student sám rozhodne, pomohu vybrané rozhodnutí zrealizovat.
Rodiče bohužel chodí s představou, že mám věci řešit za ně, a pokud možno aniž bych se nějak moc vyptávala. Prostě mám okamžitě udělat to, co mi řekli.

Když už jsme u toho řešení problémů, jaké období je pro středoškoláka nejnáročnější?
Asi období prvních lásek – bez ohledu na to, kdy přijde. To je ta chvíle, kdy si rodiče uvědomí, že jejich dítě je opravdu dospělé – a to i fyzicky.
A pak těsně po nástupu na školu. Tohle období je srovnatelné se stresem při změně zaměstnání u dospělých.
No a poslední problém je samozřejmě maturita, i když tam hodně záleží na tom, jestli okolí dítěte bere maturitu osobně" nebo je v klidu.

A je nějaký případ, který byste už nikdy nechtěla zažít znovu, popřípadě vůbec?
Ano. Mám za sebou případ, který skončil i přes veškerou snahu tragicky – pravděpodobně smrtí studentky. Přesněji – je už několik let nezvěstná. Tam bylo hrozné, že jsme všichni viděli, jak se to děvče potápí, jak jde ke dnu, a nedalo se vůbec nic dělat. Nebyla ochotná přijmout jakoukoliv pomoc, nechápala, že na to, aby se zachránila, musí začít pracovat na sobě, a jen pasivně klesala níž a níž. Dodnes mám slzy v očích, když si ji vybavím. Takové případy jsou ty nejhorší ze všech.

Doufám, že tohle je jediný smutný příběh za vaši kariéru a ostatní studentské problémy mají dobrý konec. Nebo to vždy končí víceméně špatně?
Těžko říci, co je to dobrý nebo špatný konec. Většinou to dopadne tak, že problém se někam pohne – a vynoří se jiný. To už s sebou nese život. Nejlepší problémy jsou takové, které stačí jen probrat a nemusí se nijak řešit –  prostě vyšumí samy, když se do nich nešťourá.

A tím zazvonil pomyslný školní zvonek, který nás upozornil, že je nejvyšší čas ukončit naše povídání, i když by se dalo mluvit dál ještě celé hodiny. Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí v životě i ve vaší profesi.


Miriam Sedláčková (40) vystudovala obor Ekonomika a řízení podniku se zaměřením na automatizované zpracování dat, ale nikdy se tím neživila. Už během studií vystudovala pedagogiku pro střední školy a k tomu kurz pro učitele vysokých škol. Od té doby učí. K práci se studenty v rámci pedagogicko-psychologického poradenství se dostala tak nějak samovolně proto, že se jí studenti tak jako tak chodili svěřovat se svými problémy. Nejprve dělala pracovníka v terénu –  pokud narazila na problém, tak měla za sebou tým lidí, kteří byli specializovaní na řešení potíží zejména v oblasti šikany, teď už má funkci se vším všudy.

Reklama