Domácnost

Nejmilejší kocour mého života

Poprvé jsem ho uviděla, když jsem o něj zakopla v místním Zverimexu, kam jsem šla koupit granule a kočkolit pro našeho, tenkrát ještě solitérního, kocoura. Bylo to čtyřtýdenní tygrovaně mourovaté koťátko s nádherně kulatou hlavičkou, které se těsně před zavírací hodinou batolilo po podlaze mezi výstavkou desetikilových balení kočkolitů a granulí.

Byl to pidikocourek akorát tak do dlaně, kterého kdosi našel ve skladu a nevěda, co s ním, přinesl jej do Zverimexu. Zvedla jsem toho drobečka do náručí, abych ho pohladila, on zamrkal a bleskově usnul. Bylo to v zimě. Měla jsem na sobě soustavu teplých svetrů, kulicha, šály a kožichu z umělého vlákna. S sebou jsem ještě z práce táhla kabelku a tři igelitky a chystala jsem se koupit pětikilový pytel kočkolitu a granule.

Kocourek skutečnost, že potřebuji obě ruce (a kdybych byla indickou bohyní, tak i všech šest rukou) k odnesení nákupu, ignoroval a tiše chrupal. ,,Já vám ho tady nemůžu nechat," vydechla jsem, nechala všechny tašky ve Zverimexu a jen s kabelkou a kotětem jsem se vydala domů, naštěstí jen přes ulici. Manžel v žádném případě o další kočku nestál, ale první pohled na to mrně ho rozněžnil a kocour byl náš.

Dostal jméno Chicory. Od prvního okamžiku byl u nás jako doma. Sežral našemu velkému kocourovi, který jen konsternovaně přihlížel, všechno jídlo, vyčůral se mu na záchůdek a pak usnul v jeho pelíšku. Náš starší kocour se posadil vedle pelíšku a doslova nevěřícně zíral na to stvoření, co mu narušilo jeho výsostný klid.

Prošly dva roky nádherného spolužití. Byl to ten nejmoudřejší a nejmilejší kocour na světě. Já vím, řeknete, že takového máte doma taky. Ale, opravdu, mým životem prošlo zatím 6 kočiček a kocourů a takový jako Chicory mezi nimi nebyl a myslím, že už nikdy nebude. Vyzařoval lásku k lidem a ke všemu okolo.
 
Po dvou letech jsem, jako jedna z organizátorů hudebního festivalu, strávila celý den mimo domov. Manžel s dětmi odjížděli po obědě ke tchýni a Chicory se jim při odchodu propletl pod nohama a utekl ven. Nevím, jak se dostal z paneláku, zřejmě se protáhl, když někdo odcházel. Lidé v paneláku nebývají příliš všímaví k okolí.

Když jsem se ve dvě v noci vrátila domů, manžel mi v polospánku řekl, že když se s dětmi vrátili večer domů, nenašli jej doma, že zřejmě utekl ven a nenašli jej. Hodila jsem na sebe bundu a šla ven hledat. Chodila jsem kolem paneláku a číčala na celé kolo.

Po půlhodině se ozval. Seděl schovaný pod autem necelých 10 metrů od vchodu. Byl šťastný, že mě vidí. Vzala jsem jej do náručí a nesla domů. U vchodu jsem jej položila na zem a otvírala dveře. ,,Tak pojď, jdeme domů," povídám mu. Ale on seděl dál a nehýbal se. Zvedla jsem mu zadeček, ale zadní nohy mu podklesly. Asi má zlomenou nohu, řekla jsem si. Vzala jsem jej do náruče, odnesla domů a uložila k sobě do postele.

Ráno v půl osmé jsme se vydali na veterinu. Veterinářův výraz nevěstil nic dobrého, prý podezření na zlomenou pánev.... Rentgenový snímek byl nemilosrdný. Rozdrcená pánev a zlomená páteř, zřejmě po nárazu auta. Veterinář mi s kamennou tváří řekl, že nezbývá, než kočičáka uspat. Dívala jsem se na to předoucí stvoření na stole, které na mne naprosto důvěřivě a s láskou koukalo, a slzy mi tekly proudem.

Veterinář se na mne ani nepodíval. Aniž by cokoli řekl, šel pro injekci. Naposledy jsem si Chicoryho pohladila a veterinář udělal, co musel. Odnesla jsem si kočičáka domů a o hodinu později jsme jej s dětmi pohřbili pod strom na břehu malého rybníčka.
 
Dlouho jsem s výčitkami myslela na veterináře, který mi připadal málo lidský a málo účastný v tak těžké chvíli. Ale dnes už vím, že se tenkrát zachoval nejlépe, jak mohl. Jeho neúčastný způsob mi totiž pomohl sebrat všechny své síly. Kdyby projevil více citu a účasti, zřejmě bych se na místě sesypala. Na stejnou veterinární kliniku chodím dál, dnes už se čtyřmi kočkami, jedné z nich na téže klinice před třemi lety zachránili život. Jsem jim vděčná za skvělou péči a citlivý přístup ke zvířátkům.
 
Dnes je to už šest let, ale kdykoli přijdu na kliniku, myslím znovu na Chicoryho, jak tam tenkrát ležel, předl a díval se na mne. Pak vzpomínám, jak mi cucal tričko při usínání, jak mi zahříval hlavu, když jsem trpěla migrénou, a jak dokázal bleskově změnit špatnou náladu svých "člověků" na dobrou. Nejmilejší kocour mého života.
 
Kadla


Děkujeme za krásný, i když smutný příspěvek... Musím se přiznat, že mě rozplakal.

Když jsem studovala, zabývala jsem se mimo jiné problematikou truchlení pro smrt zvířete - je samozřejmé a přirozené, že člověk truchlí pro smrt někoho blízkého, ale když se jedná o zvíře, může se setkat s nepochopením, lhostejností a dokonce i s výsměchem okolí. Málokterý zaměstnavatel vám v takovém případě dá volno, málokdo pochopí, proč propláčete noc... a přesto se nejedná o jiné a leckdy ani o méně intenzivní truchlení, než když jde o smrt člověka.

Když mému kamarádovi umřela fenka, udělali jsme pro ni tryznu - pohřební hostinu se vším všudy a s lidmi, před kterými se nemusel stydět plakat...

Zemřelo Vám někdy nějaké blízké zvířátko? Jak jste to prožívaly? A jak reagovalo okolí?

Podělte se o své zkušenosti na redakce@zena-in.cz!

   
07.11.2006 - Dům a byt - autor: Ivana Kuglerová

Komentáře:

  1. [13] a.... [*]

    Kadlo dneska to bylo moc smutný, úplně jsi mě rozhodila. Stalo se mi něco podobnýho a můj kocour byl taky takový mour jako ten tvůj. Taky to byl ten nejchytřejší z těch mých dosavadních pěti. Řvala jsem pro něj týden kudy jsem chodila. Příště napiš radši zas něco veselýho

    superkarma: 0 07.11.2006, 21:30:12
  2. avatar
    [9] Kadla [*]

    Holky, ale že byl krásnej? :-) Vždycky jsem si myslela, že je polobritský nebo možná i skoro čistokrevný. Měl nádhernou hlavu a krásnou podsaditou stavbu těla...

    superkarma: 0 07.11.2006, 13:37:37
  3. avatar
    [3] pajda [*]

    Neumím si představit, až budeme utrácet některého ze psů nebo kocoura...kdysi jsme chtěli koupit kobylku, ale měla nemocné nohy a po dohodě s veterinářem jsme ji nakonec vrátili původnímu majiteli, protože nebyla vhodná pod sedlo...proplakala jsem tři dny a poprvní v životě jsem viděla plakat i starého chlapa - majitele stájí, kam chodíme...naštěstí tehdy nešla na utracení, ale dostala se do chovu a pokud vím, tak měla ještě zdravé hříbě.

    superkarma: 0 07.11.2006, 11:56:17
  4. avatar
    [2] Kadla [*]

    Já tenkrát probrečela tři měsíce. Do práce jsem dva dny nešla a celý další měsíc jsem to nikomu v práci neřekla (přestože mám v práci spoustu výborných kamarádek, které by mě podržely). Já jsem o tom vůbec nemohla mluvit. Jen jsem o tom někde chtěla začít, úplně jsem se otřásala vzlyky. Já vím, že je spousta lidí, kteří řeknou, že je to jen "zvíře", ale pro mne to byl regulérní člen rodiny a truchlila jsem pro něj stejně jako kdyby umřel jiný člen rodiny. Kdo nezažil, nepochopí.

    superkarma: 0 07.11.2006, 11:49:36
  5. avatar
    [1] gerda [*]

    naprosto chápu, jak ti bylo. Taky jsem nesla kocourka k uspání, bylo mu 7 let a trpěl neprůchodností střev. Taky ho dodnes vidím, jak se předníma nožkama opíral o přenosku, hleděl na mě a já tam s ním šla pro jeho smrt. Musela jsem ho při injekci přidržovat, teklo mi z očí, z nosu, pak jsme ho šli pohřbít na zahrádku. Pořád vidím ty jeho vyděšené oči. Ale pokud člověk nějaké zvíře chce, musí počítat i s tímto. Je naší povinností nenechat ho trpět kvůli své bolesti.

    superkarma: 0 07.11.2006, 11:43:49

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme