...říkával manžel, když jsme v neděli strhaní likvidací trávy opouštěli chalupu. Obávám se, že to myslel vážně. Dokonce začal uvažovat i o prodeji, protože představa trávení volna za řvoucí sekačkou a s hráběmi v ruce ho opravdu nadšením nenaplňovala.

Jeho travní deprese nepolevila ani  postupnou modernizací „vozového“ parku. Začínali jsme naivně s rotační sekačkou se sběrným košem. Ale chtějte pokácet les pilníkem na nehty! Po ujetí dvou metrů se koš pochopitelně zahltil, nehledě na to, že zdivočelý porost si z toho legračního „holicího strojku" pranic nedělal. Vesele se namotával, žmolil a dusil.

I zakoupili jsme lištovku. To bylo o poznání lepší, ale jen do té doby, dokud se sekalo na rovném povrchu, a toho je na našem území poskrovnu. Krtince, výmoly a kopečky, do kterých se lišta se zoufalým kvílením neustále zařezávala, zdemolovaly i tento zdánlivě bytelný stroj.
Nezbývalo než pořídit bubnovku. Na tomto principu pracují profi mašiny tažené traktorem a useknou hravě i náletovou dřevinu. Fajn, ale ani tenhle kalibr nevyřešil náš problém. Co s tou zpropadenou trávou? Víkend co víkend nastoupila celá rodina, v neděli schvácená s puchýři, mozoly a bolavými zády skončila, zamávala krásně posekanému a uklizenému trávníku, aby příště mohla začít nanovo. Slovo tráva se u nás nesmělo vyslovit nahlas.

A takové to bylo nadšení, když jsme chaloupku kupovali! Barák sice nic moc, ale úžasné místo s výhledem na Krkonoše. Všude zeleň, ovocný sad a vlastní louka, to všechno o rozloze 8 000 metrů čtverečních, bylo naše. Proboha, co s takovým pozemkem budete dělat?“ Kroutili hlavou známí, a my nabubřele odpovídali: No co, alespoň máme záruku, že nám tady v budoucnu nikdo nepostaví žádnou barabiznu!“

Hned první den jsme se vydali na obhlídku okolí, vyfuněli na nejbližší kopec a kochali se panoramaty. Všechno jak na dlani. Z jedné strany Kozákov, pak Jizerky, Krkonoše. Paráda. „Jen se dívej, miláčku, tohle už nikdy neuvidíš.“ Myslel to žertem, jako že se sem pro samou práci už nedostaneme. Ani netušil, jak byl blízko pravdy.
Sotva totiž na podzim přestane růst tráva, začnou volat po otrhání jabloně. A tak vyměníme hrábě za štafle a metráky trávy za metráky ovoce.
Uf, zahrádku jsem vždycky chtěla, ale tahle už je přece jenom nad naše síly.

A co vy milé ženy-in?

Máte zahradu? U domu, nebo na chalupě?
Jak ji zvládáte? Kdo vám pomáhá?
Pochlubte se, co na ní pěstujete?
Nebo po ní zatím jenom toužíte?
Jaká je zahrada vašich snů?
Máte alespoň balkon nebo truhlíky za oknem?
Ani to ne?
Tak třeba pokojové květiny?

Napište nám o svých pěstitelských radostech i strastech, pošlete fotografie a my třeba právě vám pošleme dárek.

Reklama