Jakub D. KočíJsem asi nevěrný kamarád. Proč? Když se s kýmkoli bavím o přátelích, povětšinou mají všichni nějakého toho jediného nejlepšího - já ne. V různém období mého života jsem si nasbíral spoustu nejlepších přátel, o kterých vím, že by mě nikdy nepodrazili, a vždycky mně v nouzi pomohli. Proč si to myslím? Protože jsem si to u většiny z nich i vyzkoušel. Ať už to bylo tak, že mi pomohli, když do mě někdo bušil - ano, býval jsem školní otloukánek, anebo v jiné situaci.

Přitom všechny tyhle kamarády občas náhodně potkám a báječně si s nimi poklábosím o všem možném.

Na základce to byl Viktor a Karel, na učňáku Michael, se kterým jsem pak šel i na střední a na vysokou, tam se ale naše cesty rozešly, protože jsem sběhnul k umění. Na konzervatoři to byl Švanca. V průběhu toho všeho jsem ještě po různých kroužcích a zájmových skupinách přišel k dalším... druhý Michael, řečený Barbar, Tomáš alias Logrus, Martin Darion, Michal Košišta...

To je asi sedmička těch nejzásadnějších. Mám ale to štěstí, že se pohybuji ve skupině lidí, ve které je určitá rytířskost krédem, pročež vím, že kdybych se v nouzi obrátil na kohokoli z nich, nikdo by mě nenechal v průšvihu.

Takže když se řekne „nejlepší kamarád", povětšinou se zeptám: „Kterého myslíte?“

Jak to máte vy? Máte jen jednoho nej kamaráda či kamarádku, anebo jich máte víc jako já?

Reklama