píše naše čtenářka s nickem telelot a přidává také pár fotografií. Vzpomíná na fotku na řidičák, na které podle slov manžela vypadá jak Šíleně smutná princezna. To by mnohá z nás brala jako kompliment

Nejlepší jsou fotky náhodné, když vás někdo „vyblejskne“, aniž to čekáte. Člověk je na fotce přirozený, k výrazu se nenutí. To se však povede málokdy a ne každý o to stojí. Focení mi nevadí, ale taky nejsem do něj nějak moc žhavá, ne že bych vypadala „hrůzostrašně“, ale neumím se správně zatvářit a čím déle focení trvá, tím mám větší pocit, že se mi na tváři usazuje strnulejší a strnulejší škleb.

Prostě focení na povel mi moc nejde. Ale určitě to bude věkem, fotografie (většinou černobílé) z dětství na mě působí normálně. Vzpomínám si na den, když jsem potřebovala fotku na řidičák. Ve čtvrťáku na střední. Šla jsem z odpoledky, škola na jednom konci města, fotograf na druhém, než jsem se tam doplazila, ještě ke všemu po tělocviku... takže pěkně zpocená, unavená... fotka podle toho pak vypadala.

dcera

Později mi manžel říkal, že na téhle fotce vypadám jak šíleně smutná princezna... hi,hi. A určitě to bude dědičné... :o), jako důkaz posílám fotky svých dvou ratolestí. Vracela jsem se s děvčaty z výletu, vlakem a vyfotila si je mobilem. Velká se fotit nechtěla - „Mami prosím tě!“, za to malá s radostí. Z výrazu jejich obličejů je to patrné na první pohled...

dcera

Snad z toho starší dcera vyroste a malé to ještě dlouho vydrží. Já se taky překonávám - viz poslední fotka, řekla bych, že to „ještě celkem jde“, tak se musím pochlubit:o)

matka

Přeju všem veselý den.

telelot

Jaképak „jde“jste kočka a vaše dcery hezké holky, které se můžou fotit o sto šest

 

Reklama