Proč ty nejúžasnější holky zůstávají na ocet? Nebo: Proč si nabrnknou týpky, které jim nesahají ani po kotníky? Co dělají špatně? Čím se provinily, že mají v životě takovou smůlu? Copak je to spravedlivé?

Pro příklady nemusím chodit daleko, několik takových žen mám kolem sebe. A můžu svědomitě prohlásit, že to opravdu nejsou žádné „husy“, které by přebíraly, až by přebraly.

leave

Třeba taková Pavla.

Je jí třicet, je moc hezká, milá, má vysokou školu, ale fyzické práce se rozhodně neštítí. Od malička byla zvyklá makat u koní, starat se domácí zvířata a být samostatnou jednotkou, jak se říká. Udělala si řidičák na kamion a probrázdila s ním (sama) celou Evropu.

Teď už by se ráda usadila a žila „obyčejný“ poklidný život. Dokonce si začala plnit svůj velký sen. Postavit si malý domek se zahradou, mít spoustu zvířat, fajn chlapa a rodinu. Postavila malý domek, pořídila zvířata a k dokonalému štěstí už jí chybí jen zasadit strom (už ho má vyhlídnutý) a zplodit potomka.

Jenomže k tomu by musela mít vhodného partnera. Ten, se kterým momentálně žije, je rozvedený, má dvě děti a o dalším sňatku, natož o dítěti už nechce ani slyšet. Je to sobec, kterému vyhovuje, že má mladou milenku, která skáče tak, jak on píská.

Ale Pavla ho nepošle k vodě, jak bychom jí všechny nejradši poradily, stále věří, že si to její milovaný ještě rozmyslí, nebo se nechá k dítěti „ukecat“.

Nenechá, a pokud ano, při nejbližší příležitosti bude mít na talíři, že on dítě nechtěl, a když si ho umanula, ať si poradí sama. Koneckonců, vždycky to dokázala.

Je to začarovaný kruh.

Sama z vlastní zkušenosti vím, že rady zvenčí jsou k ničemu. Člověk si to musí odžít sám, nabít si ústa, aby mu došlo, že udělal chybu.

Ale není škoda toho času?

Čtěte také:

Reklama