Reklama

V zaměstnání tráví většina z nás podstatnou část života, a tak by nás práce nejen měla aspoň trochu bavit a uspokojovat, ale hlavně bychom se v ní měli cítit dobře. To samozřejmě zahrnuje dobré vztahy s ostatními kolegy, včetně šéfa. A že takový šéf umí udělat ze života pěkné peklo, o tom svědčí následující příběhy.  

Za všechny jsme vybrali dva. Nicméně asi jsme nepřišli na nic nového, když zjištěním našeho malého průzkumu bylo, že všichni ti nejhorší šéfové v podstatě sami nic moc neuměli a nebyli spokojeni se svým životem.

šéf

Svou neschopnost a chiméry schovávali za aroganci a povýšenost. Nebo vy jste se snad někdy setkali s příšerným šéfem, který měl jinak respekt díky svým znalostem a dobře odvedené práce? Ne, takoví většinou bývají sice přísní, ale nestraší jim v hlavě bubáci a nemají tudíž potřebu se po někom vozit…

Dagmar

Než jsem nastoupila na mateřskou, měla jsem opravu šíleného šéfa, tedy šéfovou. Zakomplexovaná paní, která se na své místo dostala, kdo ví jak. Šeptali se samozřejmě různé věci a jak se říká: není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu.

Všichni jsme jí sloužili a museli být stoprocentně loajální, aby se neprovalila její neschopnost. Navzdory svým neznalostem v oboru seděla na velmi dobrém místě a byla odhodlaná tam vydržet, i kdyby měla snad i zabít.

Její mocnou zbraní byl zcela paralyzující křik na danou osobu. V podstatě jsme vůbec nevěděli, jaká mají její slova význam, ale účinek na většinu lidí byl okamžitý. Rozklepaná kolena, strach o místo, vidina okamžitého vyhazovu. Když se mi to stalo poprvé, měla jsem pocit, že můj život skončil, že jsem nula, která nikdy nic nedokáže.

  • Ale to není vše. Šéfová bez mrknutí oka dokázala do očí lhát a přetáčet věci tak, jak se jí hodily. Proti tomu v podstatě člověk nezmohl nic.

Časem jsem si zvykla a hlavně pochopila, že toto je prostě její způsob jednání. Ale mám-li být upřímná, už teď se snažím hledat nějaké jiné místo. Nedovedu si představit, že bych se tam po mateřské vrátila a nechala si ty její výstupy líbit. Prostě jsem dospěla…  

Hana

Roky jsem pracovala v jedné firmě a také tam dost zažila. Když mi byl představený nový šéf, pomyslela jsem si v duchu něco o tom, že takových panáčků jsem už zažila a věřila, že žádná zásadní změna nenastane. Mýlila jsem se. Pán byl značně psychicky nevyrovnaný a denní docházení do práce a kontakt s ním mi působily stále větší a větší problémy.

  • Peskoval nás za cokoliv. Hrníček na stole, taška u židle, zavřené okno/otevřené okno, špatný účes, špatné oblečení, špatný den…

Když v poštovní schránce naskočilo jeho jméno, vždy jsem zaúpěla a připravovala se na další výlev slov. Můj šéf byl totiž pravděpodobně zneuznaný dramatický umělec, a tak se květnatě rozepisoval o všem, co jsme udělali špatně, a dožadoval se rychlé odpovědi. Kdo neodpověděl do deseti minut, byl nařknut z toho, že nevěnuje dostatečnou pozornost své práci.

Tohle uvažování přitom nemělo logiku. Místo, abychom se soustředili na vlastní pracovní náplň, museli jsme číst jeho rozsáhlé literární výtvory a na vše svědomitě odpovídat. Pracovní doba v podstatě jako by neexistovala. Emaily posílal i v pozdních večerních hodinách. A když zůstaly do rána bez reakce, připomínal nám, že doba je zlá a že každý musí být tak pracovitý jako on.  

Zvláštní kapitolou byl jeho pes, kterého si vodil do práce. Mám zvířata ráda, ale tento chudák se bohužel netěšil u nikoho oblibě, protože jsme věděli, že patří nenáviděnému šéfovi. Byl to takový ten vyšlechtěný buldoček, kterého někteří navlékají do oblečků. A šéf nebyl výjimkou. Jeho pes se promenádoval po kancelářích v slušivé kombinéze s kapucí a nám často připadalo, že má v sobě zabudované odposlechové zařízení.

Přiznám se, že i když mě práce bavila, měla jsem fajn kolegy a do zaměstnání to měla doslova pár kroků, právě tento šéf byl důvodem, proč jsem kývla na nabídku bývalé kolegyně a po patnácti letech upustila své první pracovní místo. Člověk by si měl zachovat důstojnost... a když nemá sílu na boj, odejít dřív, než se mu nespokojenost projeví na zdraví.  

Přečtěte si také