Milé čtenářky,

ztráta někoho či něčeho v nás vždy vyvolává negativní pocit. Ať už se jedná o ztrátu milované bytosti nebo milované věci.

Stalo se mi, že mě opustila moje milovaná babička, u které jsem trávila nejkrásnější chvíle svého dětství. V jejích nejtěžších chvílích jsem byla na dětském táboře, naši mě odtamtud nechtěli brát, dozvěděla jsem se vše, až když jsem se vrátila domů a byl pohřeb.
Nestihla jsem se s ní rozloučit. Dlouho jsem to svým rodičům nemohla odpustit, i když to asi mysleli dobře.

Zemřel mi můj pes, kterého přejelo auto před mýma očima.
Taková ztráta velmi zabolí, těžko na ni někdy úplně dokážu zapomenout, ale život jde dál a člověk se s tím časem vyrovná.


Snad nejhorší, co může být a s čím se těžko vyrovnává, je ztráta chuti do života.

Vzniká obvykle v důsledku nějaké negativní události, ať už ztrátou blízkého člověka, ztrátou zaměstnání, rozchodem partnerů apod. Také jsem se do podobně depresivního stavu dostala po rozchodu s partnerem, v té době jsem nemohla najít ani dobré zaměstnání, nerozuměla jsem si s rodiči a neměla se komu svěřit.

Věřte, je to hodně těžké, někdo se s tím dokáže vyrovnat sám, to si myslím, je velmi obtížné.
Mně pomohla kamarádka-psycholožka.
Ukázala mi nový pohled na život, spoustu věcí jsem pochopila. Musela jsem trošku slevit ze svých nároků, co se týká nového zaměstnání i partnera.

Důležité je, že mám zase, proč žít.

 

Jana


Milá Jano,
ať vám nově nalezená chuť do života vydrží.
Reklama