Bulvár

Nejhorší den blbec? Hlasujte!

den blbec

Cesty páně jsou nevyzpytatelné, a tak nikdy nevíme, kdy se na nás začne valit jedna pohroma za druhou. Nikdo nemůže po probuzení vědět, jaký ho čeká den. Může jen tušit.  Den blbec – to bylo téma soutěže, kterou jsme vyhlásili v článku Den blbec: Když se daří, tak se daří.

Soutěžních příspěvků se nesešlo mnoho, a tak se o titul nejblbější den mohou utkat tři následující příběhy.

Stěhování a la Pat a Mat

Stěhování bylo naplánovaný na 18. července, byla to sobota. V pátek den před stěhováním, bylo krásný počasí, říkám si: „Doufám, že to vydrží i zítra.“ Ale přání a skutečnost se často rozcházejí, tak i v mém případě. V sobotu vstávám a byla jsem v úžasu, ano, leje a leje a strašně. To byl první šok a moje nálada neskutečného natěšení na stěhování byla pryč.

Manžel: „Neboj se, ono přestane pršet,“ ale můj pohled na nebe, plné vody a šedých mraků, mi jasně dával najevo, že bude pršet celý den. V 8.00 měli přijet stěhováci, na ulici zátaras pro stěhováky byl připraven. Ono 8.00, nikde nikdo, ono 8.15, nikde nikdo. Konečně před půl 9 se objevili, než zaparkovali, než se rozhlédli po bytě, to všechno budeme nakládat? - zněla jejich otázka, už mi opět nebylo dobře.

Měla jsem 100 chutí říci: „Né, to za námi poběží, co nenaložíte.“ Bylo 9.00 a hurá, začali nakládat na auto. Jsem si malinko oddychla, ale jejich rychlost mi připomínala španělský slimáky na bývalé zahrádce. Jenom jsem chodila k oknu a sledovala počasí, s větou v duchu: Pane bože, už přestaň pršet. Ne, lilo a lilo. Konečně ve 12.15 minut jsme s manželem odjížděli od domu, vše naloženo a oni že přijedou, že cestu samozřejmě znají. Byli jsme u našeho, tedy mého vytouženého domku ve 13.15 a čekali na stěhováky.

Když už bylo 14.00, začaly mi nervy opět pracovat, nejen že stále prší, ale kde jsou, vždyť je to kousek cesty od Prahy? Mačkala jsem v ruce mobil, přímo jsem ho zahřívala, mám jim volat, nemám. Z jedné strany mi to bylo blbý, z druhé strany jsem viděla nabouraný auto a jiné další hrůzostrašné představy. Byli tam 3 lidi s řidičem a já viděla záchranku, raději nebudu popisovat moje představy.

Konečně je 14.50 a stěhováci přijíždějí. Máme veliký vrata a vjezd až před dům, ovšem tím, jak strašně pršelo, bylo vše rozmáčené a řidič říká: „Kdepak, tam já vjet nemůžu, bych zapadl, mám IVECO.“ A už je to tady zase, opět mi nervy pracovaly na plné obrátky, ach jo. „No, a když to budeme nosit od silnice, se nedoplatíte,“ povídá jeden ze stěhováků. Můj pohled byl zřejmý, říkám, že se nedá nic dělat, tak budeme platit více.

„Máme super nápad,“ říká druhý ze stěhováků. Moje oči hltaly, co z něj vypadne, ovšem ani ve snu by mě nenapadlo to, co jsem slyšela. „Otevřeme okno a půjde to šupem oknem.“ To jsem už měla oči navrch hlavy, jak se lidově říká. Nečekali ani na nějaké naše rozhodnutí a už otevřeli okno, auto přistavili k oknu a už stěhovali. Já jenom při představě lednice, pračky, myčky a vůbec nábytku, který je sice staršího data, přesto pro nás dva na stará kolena dostačující, prostě mě braly mrákoty. Ovšem řidič na práci nesáhl, no už to tak asi bývá, dva kluci, opravdu praví stěhováci, chlapi jako hory, sílu mohli rozdávat. Jeden na autě a druhý v domku, jemu musel manžel i přesto, že je plně invalidní, pomoci. Během ani ne 1+1/2 hodiny to bylo vše vevnitř. Říkám si paráda, nejhorší máme za sebou.

„Tak nám zaplatíte, tady podepíšete, že je vše v pořádku, že jsme nic nerozbili.“ Jistě, ano, a šup, už byli pryč.

Další den chci zapnout pračku, pračka prala a prala do nekonečna, musela jsem ji hlídat a zastavovat vypnutím vody a proudu. Říkám si vem ji čert, v říjnu by jí letos bylo 19 let, koupím si novou. Zapnu myčku, nešla do ní voda a nešla. Opravář řekl: „Máte rozbitý programátor.“ Zrovna dneska snad už bude opravená. Potřebovala jsem šít, mám stolní elektrický šicí stroj, koukám jako blázen, roh krytu rozbitý.

Další maličkosti už raději nemá ani cenu psát, ale zpětné zamyšlení, prostě to byl den BLBEC, ale jsem ráda, že to máme za sebou, tady se žije krásně.

Dva mrazíci, uličníci

Když už má být den blbec, tak se vším všudy! A takový den blbec jsem zažila tři dny před Štědrým dnem. Ráno jsem vstala, a jelikož i moje drahá polovička měla stejnou cestu jako já, nabídla se, že mě ráno odveze do práce. Už už jsem si plánovala, jak si nadělám půl hodinky k dobru, a jak stihnu koupit poslední drobnosti pod stromeček, ale nic se nemá plánovat dopředu.

Ráno přijdeme k autu, ale ouha, zámky u dveří přimrzlé a vůbec nešly otevřít. Tak trochu jsme byli poučeni  z minulých nezdarů, a proto manžel otevřel zadní okénko u kufru s tím, že se touhle škvírou protáhneme do auta. Moc jsem z toho sice nebyla nadšena, ale nic naplat! Bum! Práskla jsem se do hlavy a na okamžik se mi zatmělo před očima. To však nebylo všechno! Aby toho nebylo málo, zašprajcla se mi noha za sedadlo a né a né ji vytáhnou. Manžílek vyprskl smíchy! Ale kdo se směje naposled, ten se směje nejvíc.

V autě jsme seděli jako dva hříbečkové, on za volantem, já na místě spolujezdce a civěli před sebou na zamrzlé čelní sklo, přes které nebylo nic vidět. Co teď? My, dva v autě, bez možnosti dostat se ven, a sklo evidentně potřebovalo před jízdou oškrabat…

Nenapadlo nás nic jiného než stáhnout okénko u řidiče a sklo alespoň do poloviny oškrabat. Povedlo se! Manžel se na pokraji svých sil skulil do sedadla a chtěl okénko povytáhnout zpět. To se však o kousek uhnulo. Zkusil je vrátit zpět. Povedlo se. Vytáhl je o kousek výš, ale okénko v tu chvíli prostě chtělo zlobit. Narovnal ho tedy zpátky do správné polohy, a aby se už nehnulo, jednou rukou ho přidržoval a usměrňoval, druhou pomocí páčky sunul nahoru.  V tom se ozvala obrovská, dunivá rána! Okénko se rozletělo na spoustu malých kousíčků! Manžel nadával jak Turek, já jen ohromeně koukala na místo, kde kdysi bylo okénko.

Tohle jsme tedy opravdu nečekali, seděli jsme vedle sebe jak dvě trubky, koukali jeden na druhého. Co teď? Venku pod nulou, ke všemu padal sníh a dlouhá cesta před námi. Jízdě jsme se však nevyhnuli, museli jsme. Dvacetiminutová jízda vůbec neutíkala a my dva div nepřimrzli k sedačkám.

Jakmile jsme však dorazili do Pardubic, tím to pro nás všechno ještě neskončilo. Zámky po cestě nerozmrzly, naopak, snad ještě víc zamrzly. Já jsem musela nějak vystoupit z auta a jít do práce, manžel naopak musel zajet do autoservisu. Ale jak ve městě vystoupit, aniž bychom na sebe strhli pozornost okolí?

Ještě že jsem si vzala tak taktního chlapa, který mi zajel do podzemních garáží obchodního domu, abych se tam tak mohla skrz okénko řidiče vysoukat ven z auta. Ovšem jak na potvoru, o půl sedmé ráno, museli lidi courat pro auta na parkoviště a my s manželem tak vypadali jako zloději aut. A když se nejvíc kolemjdoucí dívali, musela jsem zrovna lézt z okénka a následně odebírat od manžela svoji kabelku s igelitkou, manžel pak kvapem odjel autem a já zmizela v dáli v ruchu velkoměsta…

Noční jízda

V době pracovní nouze jsem vzala zavděk místem v potravinách. Dostala jsem důvěru vedení a každé ráno odemykala jako první obchod. Do práce jsem to měla asi 3 km, a tak jsem se domluvila s pekařem, který nám vozil pečivo a jezdil kolem našeho domu, že mě ráno sveze. Bylo to oboustranně výhodné, on nemusel čekat, až přifrčím vlakem, a já jsem pohodlně dojela do práce. Jednou mě varoval, že druhý den nepojede on, ale jeho kolega, který ale celou situaci zná, takže nemusím mít obavu, vše zůstane při starém i s odvozem. Ráno jsem jukla z okna, dodávka stála na svém místě.

Otevřu dveře spolujezdce a zahalekám: „Čekáte na mě?“ Neznámý řidič rozpačitě přikývl, že zřejmě ano. Tak jsem naskočila a vyrazili jsme. Po chvíli mi přišlo divné, že necítím žádnou vůni pečiva. Znejistěla jsem a opatrně se zeptala, jestli veze pečivo. Zkrátím to, nevezl! Auto měl plné hadrů do „sekáče“ a čekal na někoho jiného. Do práce jsem přikvačila s vyplazeným jazykem po svých.

Nu což, zasmáli jsme se tomu a já už se těšila na svoji další večerní hodinu orientálního tance. Jela jsem ještě s kamarádkou, já řídila. Nevím, co mě to popadlo, ale když jsem ve městě uviděla v dáli policejní hlídku, zvesela jsem zapěla: „No tak vidíš, Máňo, přece jsme tě lízli, tohle jsi nám, holka, dělat neměla.“ Následoval výbuch smíchu, až se můj stařičký citroen nakláněl ze strany na stranu. No a co myslíte, lízli nás! Dost dlouho jsem vysvětlovala, že jsem opravdu před jízdou nepožila a jsem jen veselá řidička.

Hodina tance uběhla a my se vracely domů. Byla už tma, tak jsme usoudily, že si na sobě necháme taneční kostýmy, přece nikde nevystupujeme, tak na co se zdržovat. Hustě pršelo a já přes protijedoucí auta přehlídla na silnici díru jako vrata. Následovala rána a pak: „Proč brzdíš, jeď dál.“ „Nemůžu, nemám kolo!“ V těch úžasných tanečních sukýnkách jsme vystoupily a mobilovaly o pomoc. Než přijela, tak u nás zastavilo auto plné ztřeštěných kluků, co nás zřejmě považovali za místní šlapky, a ptali se nás, kde tady máme švestky. Já přemýšlela, kde je švestková alej, kámoška, kde je hospoda U švestky. To, že hledají policajty, nás nenapadlo.

Konečně jsme měly opravené vozidlo a za sebou přednášku o tom, že rychklokurzy v autoškole jsou na nic, když sotva najdu v autě rezervu a neumím ji ani vyměnit. Vyřízená jsem se doplazila domů a byla ráda, že jsem konečně v bezpečí postele. Můj den blbec tím ale neskončil. Ráno na mě můj drahý civěl jako na blázna, protože před domem potkal místního bezdomovce v mých kalhotách! Jak jsem šla potmě domů, tak jsem si nevšimla, že mi upadly. 

Jak pravila moje kamarádka: Kurev devět svinskejch, svinsky svinutejch, tohle byl zase den!

Který příběh se vám líbí nejvíc?

Možnost%
Stěhování a la Pat a Mat21,4
Dva mrazíci, uličníci18,6
Dámská jízda60

Měla jste taky někdy den blbec?

   
25.08.2009 - Blog redakce - autor: Eva Soukupová

Komentáře:

  1. avatar
    [8] evusche [*]

    Eva Soukupová — #7 Sml52Sml30Sml59Sml67

    superkarma: 0 26.08.2009, 18:40:55
  2. avatar
    [7] Eva Soukupová [*]

    Petrushe — #6Sml52Sml52 tak to mě pobavilo. A kdyby mu dali dýchnout do balonku, dopadlo by to takhle: http://www.youtube.com/watch?v=sQs70LGyOIA

    1. na komentář reaguje evusche — #8
    superkarma: 0 25.08.2009, 15:10:45
  3. avatar
    [6] Petrushe [*]

    Eva Soukupová — #5 Nojono, staré činžáky výtahy nemají. A navíc tam máme většinou kanceláře, jen dva byty, kde bydlí dělníci od jedné stavební firmy...já je ani nevídám, buď jsou v práci nebo v hospodě...a tohohle asi nechali doma chvilku samotnýho, tak se přerazil Sml80 

    A ještě vtipná vložka - když mu říkali, co vypil, aby věděli kvůli případné operaci, tak nebyl sto odpovědět. Tak jeden saniťák ukázal na pět flašek od piva, co stály vedle lednice a říká : "Tohle jste vypil dneska?" a pán na to: "Jenom???" Sml52

    1. na komentář reaguje Eva Soukupová — #7
    superkarma: 0 25.08.2009, 13:00:26
  4. avatar
    [5] Eva Soukupová [*]

    Petrushe — #3 Připomíná mi to docela nedávný žážitek, po němž jsem nebyla přesvědčení, že jezdit výtahem budu byť třeba jen jedno patro. U nás takhle v mezipatře v noci ležela ženská a jestli ji můžu pomoct. Vypadala na mol, ale říkám si, že se jí třeba jenom udělalo zle. Ptám se, co potřebuje. Něco nesrozumitelně blábolila a já pochytila jen to, že ji někdo nechce pustit do bytu. No, nechala jsem ji tam. Ráno byla celá ta chodba pochcaná. Na blbej den bych nadávala jenom tehdy, kdybysme zrovna měli vytírat Sml54

    1. na komentář reaguje Petrushe — #6
    superkarma: 0 25.08.2009, 12:27:39
  5. avatar
    [4] Eva_CZ [*]

    Petrushe — #3 Sml30Sml30Sml30Sml30Sml79

    superkarma: 0 25.08.2009, 11:47:53
  6. avatar
    [3] Petrushe [*]

    Dobré příběhy, člověk je rád, že v tom není sám...

    Já mám poslední týden blbec...včera to vyvrcholilo (snad), když jsem se vracela z hospody, nadšená, že se dostanu do postele celkem brzy a prospím se...cesta proběhla v pohodě až u nás v baráku...míjím první patro, v tom se za mnou otevřou dveře a ozve se tiché pomoooc...koukám, pán na zemi, evidentně něco požil, a říká, že upadl a má zlomenou nohu. Nejdřív jsem nevěděla, jestli mu vůbec věřit, pak jsem zavolala záchranku a když jsem telefon položila, tak mi pán řekl, že jsem tak pěkná, až ho ta noha přestala bolet...v tu chvíli jsem mi blesklo hlavou, že mu na ní dupnu a zlomim mu jí, jestli si ze mě dělal blázny...nedělal, záchranáři konstatovali ošklivou zlomeninu, pán se do mě zamiloval a fňukal, že není o třicet let mladší a chtěl, abych ho držela za ruku. Když jsem odmítla, tak fňukal, že ho nemám ráda a to, že se známe opravdu povrchně a krátce nebral jako argument. Nakonec mě jeden ze záchranářů pozval na rande...Pak, když už se podařilo po třičtvrtě hodině pána i se záchranářema vyexpedovat ven, tak vylezli sousedi a já dostala vynadáno, co že je to za bordel, že slušný lidi už spí a chodí do práce...No, to jsem chtěla taky Sml30

    1. na komentář reaguje Eva_Fl — #4
    2. na komentář reaguje Eva Soukupová — #5
    superkarma: 0 25.08.2009, 09:10:52
  7. avatar
    [2] maje [*]

    FAXÍK — #1 to já taky, ale na druhou stranu - pořádně se po ránu zasmát a ještě cizímu neštěstí, to je bomba. holky, díky za příběhy a prohihňané ránoSml30Sml30Sml52Sml52Sml52

    superkarma: 0 25.08.2009, 08:32:11
  8. [1] FAXÍK [*]

    takových dnů mívám více Sml68

    1. na komentář reaguje maje — #2
    superkarma: 0 25.08.2009, 08:02:42

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme