Ano, jsem stará bába, v důchodu. A osoba, která mě někdy dovede pořádně rozčílit, je moje snacha.

Občas tady pročítám vaše názory a ohlasy a už jsem tu párkrát četla stížnosti na tchyně. Možná nebude od věci ukázat celý problém i z druhé strany. Víte, představovala jsem si to kdysi úplně jinak. Ale začnu popořádku, ať nepletu páté přes deváté.

Jak už jsem psala na začátku, jsem v důchodu. Manželovi je přes 70 let. Žijeme v dvougeneračním domku, máme tři děti. Obě starší, syn a dcera, jsou dávno z domu, mají své rodiny, bydlí daleko, ale jezdí za námi, to si zas nemůžu stěžovat. Náš nejmladší přišel trochu později, bylo mi 45 let, když se narodil, ale zvládli jsme to, vychovali ho a připravili do života stejně jako ty dva starší.

Po smrti mých rodičů jsme se přestěhovali do bytu v přízemí a Milanovi nechali bydlení v patře. Oženil se, bydlí tam se svou rodinou, mohlo by se zdát, že je vše ideální. Jenže ta jeho žena... ona je hrozná! Nechápu, kam dal kluk oči a rozum. Což o to, hezká je. Teda, byla by hezká, kdyby nechodila tak strašně zmalovaná. O sebe dbá až moc, chodí vyoblíkaná a namalovaná, načesaná, až je mi někdy před sousedy hanba, vždyť se to nehodí. Představovala jsem si, že si Milan jednou přivede obyčejnou sympatickou dívku, a ne takovou... madam. Kdyby aspoň tak, jako dbá o svůj vzhled, dbala o svou domácnost! Jenže to ne. Kuchyň ulepená, na skříních vrstvy prachu, koberce špinavé a ošmatlané - než je vyčistit, raději chce koupit nové! Ani nejde všechno popsat... Třeba ty hrnky. Zašlé a upatlané nejen kolem ouška, ale podél celého okraje, ona je snad vůbec nemyje, jen opláchne vodou, jinak nechápu, jak mohou být takové. Ani mi z nich nechutná vypít kafe. Což je vlastně jedno, protože ona nám to kafe ani neuvaří. Jako dnes. Seděli jsme odpoledne na zahrádce ve stínu, v tom horku stejně nešlo nic dělat, a ona přišla, přinesla si hrnek s kávou, a ani ji nenapadlo zeptat se, jestli bychom chtěli taky kávu. Přitom, jak by bylo hezké, posedět spolu u kávy a povykládat.

Možná to vypadá jako drobnost, ale když se to nasbírá jedno k druhému... A ne vždy to jsou drobnosti. Například - jsem po operaci a musela jsem do lázní. Představte si, po dobu, co jsem byla v lázních, jen dvakrát pozvala manžela na oběd! Jak už jsem psala, manželovi je přes sedmdesát a kuchař rozhodně není. Ještě tak uvařit si hrnek melty a nadrobit do ní chleba, nebo ohřát párky, ale to je asi tak všechno, co zvládne. Snacha není bůhvíjaká kuchařka, ale večeři dělá skoro denně, to jediné se jí musí nechat. Jenže ji vůbec nenapadlo, když už vaří pro celou rodinu, nachystat a zanést talíř s jídlem i dolů tomu mému. Přitom je doma na mateřské s mladším vnukem, času má dost. I na ten úklid. A já přijela z lázní a zjistila, že manžel celou dobu žil o chlebu s máslem a párcích. A že se na něj nepřišli podívat třeba několik dní. Nemohla jsem tomu uvěřit. Že to nenapadlo ji, a hlavně, že to nenapadlo ani syna, to bylo velké zklamání. Co kdyby se mu něco stalo?

On je takový můj ňouma, nic neřekne, nepostěžuje si. Ale je to hodný člověk, měla by si považovat, že má takového tchána. Já se jim do života nepletu, je to jejich život, ale někdy se neudržím, jako po tom návratu z lázní, a řeknu, co si myslím. Je z toho pak zle, dokonce zakázala vnukům k nám chodit! Oni k nám chodí každý den, sníst si jogurt, pro nanuka nebo když se jim nechce nahoru domů a zouvat se, tak třeba napít nebo na WC - záchod, to jsem ještě neřekla. Snacha vůbec nedbá o záchod a koupelnu, myje je snad jednou za dlouhý čas, podle toho to vypadá. Když vás tu čtu, u ní byste si na záchodě určitě nesedly. Hlavně, že vypadá jako princezna. Já u nich taky na WC nechodím, radši se rozloučím dřív a jdu až doma.

Nebo zahrada! Na té ještě nehnula prstem, říká, že když to není její dům a zahrada, tak co by se namáhala. Ale jablka nebo rajčata si natrhat, cibuli, cokoliv co potřebuje, to líná není. Já jí to přeju, vždyť je to na snězení a hlavně pro ně, ale mrzí mě tenhle její přístup. A je toho víc, mohla bych psát ještě dlouho. Když něco řeknu, zakáže dětem k nám chodit, to za to nestojí. Můj mi taky říká, ať radši mlčím a nedělám zle. Jenže to vždycky nejde. To jen abyste věděly, že není vždycky jen tchyně na zabití. Těšili jsme se, jak si budeme užívat stáří a žít jako velká rodina, a takhle to dopadlo.

Reklama