Johanka Kubaňová je matka pěti dětí, vystudovala psychologii v SRN a momentálně studuje porodní asistenci v Českých Budějovicích. Je členkou Hnutí za aktivní mateřství. Zabývá se prodejem šátků na nošení dětí a bavlněných plenek. Pro rodiče, kteří se rozhodli pro sebe a své miminko šátek pořídit, organizuje kurzy vázání šátků. Paní Johanka podporuje domácí a přirozené porody a humanizaci porodů v porodnicích, pořádá přednášky, besedy, kurzy a semináře a pomáhá ženám zpracovávat jejich porodní zážitky.

 

Johanko, jak dlouho se „šátkováním“ zabýváte? Co Vás k němu přivedlo?

První tři děti se mi narodily v 90. letech v Německu, kde jsem studovala, a tam jsem se poprvé setkala s nošením dětí. Své první dítě jsem nosila v půjčeném šátku, druhé a třetí už v koupeném. Nošení mých dětí mi přišlo skvělé a naprosto přirozené, využívala jsem ho na cestách, ve škole i doma. Ještě za studií v Německu jsem se seznámila s českým Hnutím za aktivní mateřství a v jeho rámci jsme v roce 2000 v Praze pořádali první kurz vázání dětí do šátků. Bylo to tenkrát u nás něco docela nového.  Předávaly jsme ještě s několika ženami dalším ženám své zkušenosti. Po kurzu se ženy ptaly, kde se takový šátek dá koupit. A tak jsem začala shánět šátky.

 

Při pohledu na maminku s miminkem v šátku mnohé z nás napadne, zda takovému děťátku jeho rodiče nechtěně nepoškozují pohybový aparát a v dobré víře neomezují jeho psychomotorický vývoj. Je taková obava opodstatněná?

Na tuto otázku lze odpovědět z hlediska provedených studií a z hlediska praxe, se kterou se člověk setkává kolem sebe. Výzkumy, které z německy mluvících zemí znám, mluví jednoznačně ve prospěch nošení dětí a jejich celkového vývoje. Existuje více úvazů, ve kterých má miminko nožičky široce od sebe (jako při širokém balení plen). Tato poloha je ideální pro vývoj dětských kyčlí. Nošením dětí je stimulováno jejich centrum rovnováhy. Ten, kdo má starost o páteř miminka, nechť ví, že k esovitému zahnutí páteře dochází postupně během prvního roku života. Páteř novorozeného miminka je oblá, jako byla i v děloze. Oblá zádíčka má miminko v úvazech, ve kterých leží (tzv. kolébky). Někteří lidé si myslí, že vzpřímená poloha v šátku není pro malá miminka vhodná, že by se jim snad mohly stlačovat obratle. To se však neděje. Vertikální tlak vlastního těla dítěti nijak neuškodí. Pevné obemknutí šátkem dává dětskému tělíčku dostatečnou stabilitu a je flexibilní – lze ho přizpůsobit věku, velikosti, bdění či spánku dítěte.

Jsou kultury, ve kterých se děti nosí téměř bez přestání měsíce, možná i roky, protože je to nutnost. Tyto děti mají daleko méně příležitostí k samostatnému bytí, zkoumání okolí a psychomotorickému rozvoji než naše evropské děti. Skutečností ovšem je, že když jejich období nošení skončí, dohánějí své evropské vrstevníky v této oblasti neuvěřitelnou rychlostí. U nás se děti nenosí zdaleka tak intenzivně, takže o žádném omezení psychomotorického vývoje nemůže být řeč.

 

Osobně jsem se setkala i s názorem, že nošením v šátku dítě rozmazlím. Jak to vidíte vy? Jaké jsou Vaše osobní zkušenosti?

Rozmazlování dětí je otázka obecnější než otázka nošení dětí v šátku. Znamená to, že rozmazlovat dítě můžete lecčíms, i nošením v šátku, ale nošení dětí v šátku s rozmazlováním nutně nesouvisí.

Vytvořená souvislost mezi nošením dětí a rozmazlováním má svou historii v tzv. „době odcizení“. Byla to doba v 1. pol. 20. stol., kdy se všeobecně propagovalo, že dodržování určitých pravidel, režim a sterilita jsou důležitější než lidské teplo a pocit bezpečí. S mnohým z toho se setkáme ještě dnes. V této době se tedy matkám radilo, aby své plačící dítě nechaly v postýlce, aby si řevem roztáhlo plíce, aby ho kojily podle přesného časového plánu a aby ho celkově navykly určitému režimu, aby nebylo rozmazlené. Byla to i doba, kdy se porody přesouvaly do porodnic a ztrácely zde svou lidskost. Výsledkem byla frustrace a trauma člověka v jednom z jeho nejzranitelnějších životních obdobích.

 

Pak přišla v 60. letech doba hippie, antiautoritativní výchova a vše bylo naprosto obráceně. Psychologové dnes zdůrazňují emocionální potřebu bezpečí novorozeného dítěte. Stejně jako se cítilo v bezpečí u své matky v děloze, tak potřebuje cítit bezpečí i dál. Je to pro něj stejně důležitá motivace k životu jako potrava. Už Matějček a Langmayer před několika desítkami let zjistili, že děti, které nemají emocionální bezpečí, jsou psychicky deprivované a zaostávají ve vývoji. Tento pocit bezpečí je pro novorozené miminko nedílně spjato s tělesným kontaktem. Proto se tento pocit bezpečí dítěti dobře předává nošením v šátku: Dítě slyší matčino srdce, cítí, jak matka dýchá, cítí její teplo, změny polohy, je k ní pevně přimknuto, jeho prostor je ohraničen podobně jako v děloze.

Nošením dítěte v šátku (ale i bez něj) mu tedy uspokojujete některé jeho důležité potřeby. Dítěti, kterému tyto potřeby neuspokojíte, nebo jen v omezené míře, nabouráte základní důvěru v okolní svět. Dnes se tedy hlásá „doba přiblížení“.

 

Těm, kdo znají praktiky doby odcizení, může proto ve srovnání doba přiblížení připadat jako přílišný akcent na dítě s rizikem jeho rozmazlení. Novorozence však naplňováním jeho potřeb nerozmazlíte, spíše ho utvrdíte v jeho důvěře k okolnímu světu. Rozmazlovat dítě lze od doby, kdy začíná rozumět příčině a důsledku, začíná si umět představit zmizelé věci a začíná taktizovat. V různých oblastech je to doba mezi půl rokem a rokem. Samotným nošením dítěte v šátku jej rozhodně nerozmazlíte.

 

Rodiče, kteří byli vychováni praktikami doby odcizení a uvědomují si to, mohou mít tendence udělat u svého dítěte všechno lépe – dát mu to vše, o co oni byli ochuzeni, tedy i nošení v šátku. U těchto rodičů existuje riziko, že ve vývoji svého dítěte přehlédnou signály, kterými si dítě říká o stanovení hranic. Ve své snaze nevychovávat své dítě autoritativně (jako byli vychováváni) vychovávají své dítě bez hranic, což je pro dítě také škodlivé. Takové dítě je potom rozmazlené a může z něj být malý tyran, jak o tom píše ve svých knížkách paní Prekopová.

Píše se, že děti, které zažily bezpečí v šátku, jsou později oproti svým vrstevníkům samostatnější a zkoumají své okolí s větší sebejistotou. Moje děti nošením v šátku rozmazlené nebyly. Kai sice brečel, když ho babička v Praze dala poprvé do kočáru, ale spíš proto, že se bál. Za několik dní si ale na kočár zvykl. Ostatní děti si jízdu v kočáru spíš užívaly, protože v šátku byly častěji.

 

Některé rodiče, uvažující o koupi šátku, v konečné fázi odradí skutečnost, že se musí naučit šátek dobře vázat. Jsou „úvazky“ složité? Setkala jste se někdy na svých kurzech s rodiči, kteří se to prostě nenaučili?

Lidé jsou různě šikovní, různě manuálně zruční, někdo má horší a někdo lepší prostorovou představivost. Někomu stačí, když mu kamarádka ukáže pár úvazů a další si vymyslí sám. Někdo vystačí s návody na papíře. Někdo navštíví kurz vázání šátků. A někdo na něj přijde i víckrát. V tom tkví relativita toho, co je složité a co ne. Pravdou ovšem je, že vázání je třeba se naučit a že to neznamená, že člověk poté, co si úvaz jednou uvázal, ho už umí. Na kurzu vázání šátků vážeme společně s rodiči asi deset různých úvazů. Rodiče vesměs neodcházejí s tím, že úvazy umějí. Získají spíš přehled úvazů a znalost techniky jednotlivých úvazů – tedy kudy a jak se šátkem obmotat, aby vznikl ten správný úvaz. Dobrá technika – tedy správné křížení šátku na těle, je základem správného vázání.

Kurz vyzbrojuje rodiče tím základním. Dále už je na nich, jestli budou úvazy sami vázat, a tím se je skutečně naučí. Někdo se úvaz naučí dobře už po několikerém zavázání během jednoho dne, někomu to může trvat i více dnů. Na svých kurzech jsem se nesetkala se s nikým, kdo by nebyl schopen uvázat na sobě šátek do nějakého úvazu. Protože když to někomu nejde, tak mu pomohu. Setkala jsem se ale s tím, že v uvázaném šátku se miminku zrovna nelíbilo a nebo se některým rodičům nepodařilo určitý úvaz uvázat tak, aby s ním byli spokojeni a cítili se v něm i s miminkem dobře, a to i přesto, že technika vázání byla správná. Většinou potom rodiče volí jiný úvaz, který jim jde lépe.

 

A příští středu 4. 7. 2007 se dozvíme:

Zda se nemůže šátek rozvázat a maminko vypadnout.

Z jakých materiálů se šátky dělají a které jsou nejkvalitnější.

Výhody a nevýhody nošení dětí v šátku.

Do kolika let lze svého potomka nosit.

….a možná i něco víc…

 

A pokud Vás „šátkování“ zaujalo, můžete na webových stránkách paní Johanky Kubaňové  www. babysatky.cz  najít obrázky jednotlivých typů úvazů, informace o kurzech nebo si přímo objednat krásný guatemalský či indický šátek. 

 

 

Reklama