love

Kdykoli si v hlavě projíždím seznam všech kluků, se kterými jsem chodila, zarazí mě jedna „drobnost.“ Ani jeden se se mnou nerozešel čestně a upřímně jako pravý muž a šlechtic. Ani jeden z těch, co mi dali kopačky, za mnou nepřišel, nepodíval se mi do očí a neřekl: „Aleno, rozcházím se s tebou. Z těchto a těchto důvodů. Promiň. Bylo to s tebou hezký, buď šťastná.“ Nebo tak nějak podobně.

Ani jeden!!

Vždy jsem se onu zásadní zprávu dozvěděla nějak prapodivně. Buď náhodou přes někoho, kdo už byl informován, nebo celá situace vyhnila tak, že mi to došlo, nebo třeba ještě jinak, ale v podstatě vždy blbě. Skoro to vypadá, jako by všichni ti mí bývalí mezi sebou soutěžili o to, kdo se dokáže rozejít tím nejblbějším způsobem.

Například Radek. Chodili jsme spolu tři roky a to už je, myslím, dostatečná doba na to, abych měla nárok na slušný rozchod. Radek si to evidentně nemyslel. Aniž jsem cokoli věděla nebo tušila, začal žít s jinou slečnou a několik týdnů to šikovně hrál na obě strany. Oba dva jsme v té době byli hodně zaměstnaní a bylo zcela běžné, že jsme se dva tři dny neviděli, navíc jsme bydleli každý zvlášť, takže se Radkovi celou tuhle pumprnákli dařilo tajit docela dlouho. Až pak jednou jsem přišla na návštěvu za naším společným kamarádem. Lezla na mě chřipka, nebylo mi dobře, slzela jsem a soplila a známý si to vysvětlil zřejmě jinak. Prostě se mě pln soucitu zeptal: „A jak ti je, když teď Radek žije s Janou? Můžu ti nějak pomoct?“

Zalapala jsem po dechu a asi to na mně bylo vidět, protože kamarád zesinal a zasípal: „Ježišimarjá!“

Tak jsem se dozvěděla, že už nechodím s Radkem.

To Petr byl jinačí kanón. Byla jsem opravdu hodně mladá a nevěděla milion věcí, které teď vím. Snad proto jsem zůstala jak opařená, když mi po šestitýdenním chození milý Petr na moji otázku, kdy se zítra uvidíme, s úsměvem a lehkým tónem odvětil, že od zítřka to nepůjde, protože se vrací jeho dívka z internátu, kde právě odmaturovala, a teď už bude pořád tady, takže….

Ano, takový byl Petr.

Abych si však nestěžovala příliš. Jedna moje známá zase chodila s mužem, který jednoho dne zmizel a už se neukázal. Mobily nebyly, maily neexistovaly a on prostě v jednu chvíli byl a druhou nebyl. Objevil se za půl roku a tvářil se, jakoby nic, a divil se, že se jeho přítelkyně diví! Neřekl, kde byl a co tam dělal, jen se s velkou chutí hnal do pozic, které zaujímal před svým odchodem.

Už klasickou formou rozchodu je ta esemesková. Prostě vám přijde sms s oznámením, že už spolu nechodíte. To v tom lepším případě. V tom horším se vám na displeji zjeví jenom ´Game over´. To v případě, že jsme chodily buď s debilem, nebo pařičem.

Králem nejblbějších rozchodů je ovšem jeden vysoce postavený brněnský politik. Ten se rozhodl, že se rozvede se svou ženou, protože měl na úřadě těhotnou milenku a bylo nutné, vzhledem k blížícím se volbám, celou situaci řešit nějak rychle, rázně a oficiálně. Připravil tedy tiskovou zprávu pro média a chystal se, že celou věc oznámí doma. Bohužel, jeho příliš horlivá asistentka rozeslala informaci dříve, než onen nebožák stačil doma cokoli říct. Takže jeho žena se dozvěděla, že má před rozvodem, když si takhle ráno ke kafi otevřela čerstvé noviny…

Myslím, že tomuhle způsobu rozchodu se bude jen těžko hledat konkurence.

Nebo některá z vás zažila ještě idiotštější rozchod?

Reklama